Je to už skoro deset let, co jsem tu psal o svém dávném zážitku z Věže pod Ořešníkem. S Petrem jste tu tehdy podnikli domnělé prvovýstupy. Text byl inspirován čtyřmi fotografiemi, které na mě vypadly ze zapomenuté krabice.

Letos na podzim jsme s Bárou zase jednou procházeli pod touhle skálou a konečně nazrál čas na ni zase jednou vylézt. A protože Mešní cestu mám už léta vylezenou, byla tentokrát řada na Báře. Nedělalo jí to samozřejmě žádné problémy a tak jsem mohl v klidu fotit. A mohu proto nabídnout srovnání fotografií pořízených s jedenatřicetiletým rozestupem.

Svižný zdvih do sokolíka

Krok do vodorovné spáry

Nátah k žebru na hraně komína

Komín

Zásluhou Karla Turpiše se mi dostal do ruky i sken protokolu, který tehdy Petr podával. Díky němu vím, že staré fotografie pocházejí z 13. října 1989. Protokol můžete porovnat s nákresem, který v roce 2019 vytvořil Jiří Hušek (a který s jeho svolením přebírám ze serveru Skalní oblasti). Několik cest přibylo, některé se jmenují jinak, než jsme je pojmenovali my. A navíc — Jirka umí kreslit. :)

Zajímavé také je, že ta „naše“ Mešní cesta (podle Jirky Huška Údolní (Mešní)) se na Skalních oblastech dnes jmenuje Normální cesta. Informace mezi lezci asi proudí spletitými cestičkami. Uvidíme, v jaké podobě se názvy ustálí za dalších třicet let. :)

A jak Věž pod Ořešníkem vlastně vypadá? Nic moc. :)

~*~