Kategorie: Divadlo

Alois Hába: Nová země

Alois Hába: Nová zeměNárodní divadlo uvedlo světovou premiéru Hábovy Nové země. Doposud se z ní uváděla pouze předehra. Jednalo se o poloscénické provedení, kdy zpěváci stáli na okrajích pódia, sbor seděl vzadu na jakési tribuně a mezi tím se odehrávaly mimické vložky.

Protože jsem se snažil soustředit na hudbu a libreto (které bohužel Národní divadlo nevydalo v programu, jak je jinak jeho dobrým zvykem), jevištní akci jsem neměl čas sledovat. Koncertní provedení by pro mě bylo zcela uspokojivé. Tím nehaním, práci Miroslava Bambuška, jen se k ním nemohu vyjádřit, protože jsem ji prostě nezvládl vnímat. Přišel jsem koneckonců do Národního divadla na Hábu a ne na Bambuška.
Celý příspěvek

Tři filmy

Ingmar Bergman: Po zkoušceSobotní večer jsem zasvětil filmu. Tři filmy postihují velké rozpětí témat, žánrů i nároků.
Začal jsem záznamem divadelní hry. Šlo o představení Cimrman v říši hudby, které čtenářům asi nemusím blíže představovat. Pak jsem sáhl po Bergmanovi a pustil si jeho komorní film Po zkoušce. A protože se mi nechtělo ještě spát, zapnul jsem ČT2, kde právě ve filmovém klubu začínal britský film Odsouzeni k boji.

Celý příspěvek

Parsifal

Parsifal v Národním divadlePět měsíců čekaly vstupenky doma na nástěnce. A pak – splnily svůj úkol a staly se odpadem. Pět hodin uměleckého zážitku – je to dost na pět měsíců čekání? Stručně mohu napsat, že Wagnerův Parsifal v Národním divadle má tři vrcholy. Jsou jimi první dějství, druhé dějství a třetí dějství. Přestože první akt byl v podání orchestru i sborů poněkud klopotný (při jednom katastrofálním (ne)nástupu žesťů sebou i zkušený dirigent John Fiore dost prudce trhl a když se mohutně rozladily sbory z galerie a jeviště, mohl už jen vrtět hlavou), hudba měla svou sílu. Během přestávky se však orchestr jako zázrakem proměnil a spolu s vynikajícími sólisty i sborem provedl Parsifala až k okouzlujícímu závěrečnému vykoupení.
Nemám v úmyslu hodnotit výkony a sestavovat pořadí síly hlasu. Není to podstatné. V neděli se totiž v Národním divadle podařilo vytvořit něco důležitějšího. Skutečný gesamtkunstwerk. Přesto – dominovala hudba. Musím upustit od svého původního záměru vyzvednout některé momenty – s postupem času se mi totiž v mysli vracejí se stejnou naléhavostí vždy jiné okamžiky.

Parsifal  v Národním divadle se skvěle vydařil a já mám radost, že jsem mohl být u toho. Hned bych šel znovu…

Podrobnosti o představení viz web Národního divadla.

~*~

Urfaust (1979)

ČRo 3 - Vltava - Urfaust (1979)Shodou okolností jsem měl dnes čas i dostatek soustředění a vyslechl jsem po dlouhé době rozhlasovou hru. Stanice Vltava vysílala Goethova Urfausta. Nastudování pochází z roku 1979 a titulní postavu ztvárnil Eduard Cupák, Markétku pak Klára Jerneková. Je fantastické, s jakou bravurou se tehdy herci dokázali vypořádat s textem ve verších, řeč plyne přirozeně jako voda a je rozkoš je poslouchat. Nejsilnějším zážitkem však pro mne byl Rudolf Hrušínský coby Mefistofeles. Každá jeho věta je perla a každá promluva zasluhuje aplaus. Právě takový totiž musí být ďábel. Ďábel není primitiv, šířící hrůzu, není to ani směšná postavička z našich pohádek. Je to inteligentní muž, kterého stále neomrzel svět, přestože ví, jak věci dopadnou. Naopak – protože , má odstup, má moc a především má ironii. Ví, že stačí počkat a Faust mu sám a dobrovolně splní svou část kontraktu. Tedy čeká a baví se. Navíc je (ve svém chápání věcí) optimista, přestože se mu ne vždy daří, jak přiznává Faustovi v jejich prvním dialogu. Mefisto nemá lidské slabosti. Faust, sebevědomý, domnívající se, že všechno poznal, je však stále jen člověk. Domnívá se, že má sebe i svého sluhu pod kontrolou. Ale citová vyprahlost se nemůže rovnat suverenitě skutečné převahy, dané tím, jak jsou od začátku rozdané karty. Ďáblu se nemůže vyrovnat a podlehnout zkrátka musí. Hrušínský jako Mefistofeles triumfuje velkolepě, přesto jaksi samozřejmě… Markétku je bohužel (smí ďábel -byť v mé parafrázi- vůbec použít takové slovo?) nutné odepsat, to se zkrátka stává, ale Faust, Faust je náš…

Stanice Vltava Urfausta dnes zařadila namísto jiné hry vzhledem ke dni smutku po smrti polského prezidenta. Marně přemýšlím, co chtěli dramaturgové ČRo 3 volbou této hry svým posluchačům sdělit.

~*~

Zítra se bude…

Zítra se bude...Po dlouhé době jsem se dostal do divadla na inscenaci, která slibovala zážitek přinejmenším v určitých aspektech výjimečný. Jedná se o operu Zítra se bude…, pojednávající o soudu s Miladou Horákovou. Soňa Červená dostala za roli Milady Horákové cenu Alfréda Radoka za ženský herecký výkon pro rok 2008, Aleš Březina získal tutéž cenu v kategorii Hudba a Aleš Březina spolu s Jiřím Nekvasilem získali cenu Sazky a Divadelních novin v kategorii Hudební divadlo pro rok 2008.

Něco takového musí budit očekávání. Celý příspěvek

Ohlas na promítání

Před časem jsem měl promítání obrázků z cesty do Číny. Konalo se to v Poniklé a publikum tvořili z velké části členové místního ochotnického spolku Kolár. Publikum to bylo milé a pozorné a já měl dobrý pocit. Dnes jsem náhodou narazil na krátké zhodnocení téhle besedy z pera Tomáše Hájka, které zveřejnil na webu spolku Kolár. Tak se mi zalíbilo, že mi nedá abych ho zde neocitoval. Celý příspěvek

Otomar Krejča

Otomar Krejča Zemřel Otomar Krejča. Nekrology si může každý najít sám, já bych se rád zmínil o tom, co znamenal Otomar Krejča pro mne. Neměl jsem příležitost zažít jeho nejslavnější éru v Divadle za Branou. Osud mi ale dopřál být svědkem pokusu o jakési obrození tohoto divadla v devadesátých letech. Vzniklo tehdy Divadlo za branou II, sídlící v paláci Adria. Studoval jsem v té době na vysoké škole a o divadle jsem měl jen malé ponětí. Inscenace Višňového sadu byla pro mne zprvu jen jedna z řady, na které jsem tehdy zašel. Jenže tohle divadlo mne doopravdy zasáhlo. Nebylo to totiž jen divadlo, byl to skutečný život. Postupně jsem se seznámil se všemi inscenacemi souboru Divadla za branou II. Každou jsem viděl nejméně dvakrát a z každé jsem odcházel hluboce zasažen. Vzpomínám si velmi živě na Višňový sad, Provaz o jednom konci, Čekání na Gododa či na Dialogy karmelitek. Nejsilnější však pro mne byla Pirandellova hra Obři z hor. Poselství o marné a přesto nutné snaze umění. Herci tu stojí proti barbarům. Herci jsou nositeli umění, které se barbarství musí postavit, i když nemá žádnou šanci. Lůza je nakonec zabije… Je příznačné, že právě tohle byla poslední inscenace Divadla za branou II před jeho zrušením.

Dnes je to jen vzpomínka – ale vzpomínka emocionálně nesmírně silná. Jsem vděčný režiséru Krejčovi, že mi ukázal, jaké také může být divadlo.