Kategorie: Kultura

Letní čas? Zimní čas? Biočas!

Rozhodl jsem se také přispět do debat o tom, jaký je vlastně ten „správný“ čas, který bychom měli trvale používat po zrušení střídání letního a astronomického času. A protože je zbytečné držet se překonaných koncepcí, navrhuji novou – lepší – koncepci času.

Libovolnost definice času

V první řadě si musíme uvědomit, že čas, tak jak ho používáme, je lidský vynález. Není to tedy nic s absolutní platností. Že bude pravé poledne v okamžiku, kdy slunce stojí nejvýš na obloze (astronomický čas) je prostě naše volba, která nemá jiný důvod, než naše rozhodnutí. Stejně tak to, že dobu mezi dvěma po době následujícími průchody nejvyšším bodem rozdělíme na 24 dílů a každý díl na šedesát dalších atd. Pro taková rozhodnutí neexistuje objektivní důvod, to jsme si prostě tak „usmysleli“.

Druhý důležitý aspekt je, že je tu „čas pro nás“ a nikoli „my pro čas“. Jinak řečeno – když si chceme nějak zavést měření času, měli bychom ho zavést tak, aby nám vyhovovalo. Děláme to přece právě pro sebe.

Pokud si tedy čas můžeme zavést libovolně a současně je žádoucí ho zavést tak, aby nám sloužil, jak to nejlépe udělat? Řešením problému je biočas!

Nejlepší definice času — biočas

Lidé se nejlépe vyspí potmě. Přes den jsou pak aktivní. Je to přirozený rytmus, který jsme získali během miliónů let evoluce. Tento rytmus je nutné respektovat s ohledem na naše zdraví. 

Čas tedy musíme zavést tak, aby v noci byla tma a ve dne světlo. Odvodíme ho proto od východu a západu slunce. 

Biočas nastavíme tak, aby slunce na daném místě vycházelo v šest hodin ráno a zapadalo v šest hodin večer. Tím docílíme toho, že dvanáct hodin bude světlo a dvanáct hodin bude tma.

Je to optimální rozdělení. V noci je tma a spí se (přinejmenším větší část noci), přes den je světlo a bdí se. Nepřizpůsobuji tedy násilím naše přirozené biologické cykly uměle vnucenému času. Dělám to naopak. Konstruuji čas tak, aby sloužil nám a hlavně našemu zdraví. 

Protože takový čas optimálně podporuje naše zdraví, nazývám ho biočas.

Pokud chcete namítnout, že slunce vychází a zapadá každý den jindy, mýlíte se. To platí pouze v dosavadní definici času. V biočasu Slunce vždy a všude vychází v šest a zapadá v šest. Budete si podle východů a západů slunce moci nařizovat své biohodinky.

Námitky

Lidé jsou od přírody konzervativní a nemají moc rádi změny. Jsem si jist, že můj návrh biočasu najde množství odpůrců s řadou „dobrých důvodů“ proti jeho zavedení. Většinou se ale bude jednat pouze o nechuť k pozitivní změněně.

Některé námitky mě napadají už teď, pokusím se na ně tedy odpovědět.

Námitka 1 – nutnost neustálého přeřizování hodinek

Dnes jsou hodinky konstruované pro měření starého času. Pokud bychom je chtěli použít pro biočas, vyžadovalo by to neustálé přeřizování (i několikrát během dne). To je pravda. Je to ale problém jen technický. Dnešní doba digitálních zařízení která znají svou polohu, situaci usnadňuje. Implementovat biočas do mobilu nebude problém. A staré hodinky? Ty se prostě postupem času změní v muzeální exponáty, stejně jako jsou jimy dnes hodiny přesýpací nebo vodní. Bude z nich hezké kuriózum, dokládající, jak primitivně a nebiologicky se dřív definoval čas a jak násilně se mu musel přizpůsobovat přirozený rytmus lidského života. 

Námitka 2 — v každém místě na Zemi bude jiný čas

To je samozřejmý důsledek toho, že je Země kulatá, otáčí se a obíhá kolem Slunce. Nelze to ale považovat za důvod pro znásilňování přirozených biorytmů. Doba digitálních zařízení bez problémů umožní sychronizovat kalendáře na různých místech na Zemi a když si s někým domluvíte on-line konverzaci přes půl světa, vaše počítače a mobily už budou vědět, v kolik hodin vašeho biočasu vám váš meeting připomenout. Je to pouze technická otázka, nic víc. Technika, stejně jako čas, tu musí být pro nás. Nejsme na světě proto, abych jí otročili, je to právě naopak.

Námitka 3 – během roku bude kolísat délka 1 hodiny

To je opět samozřejmý důsledek Keplerových (resp. Newtonových) zákonů, podle nichž se řídí nebeská mechanika. V létě jsou dlouhé dny a člověk je přirozeně aktivní, v zimě jsou dlouhé noci a člověku se chce spát. Proč ho proto nutit, aby se takovým přirozeným impulzům vzpíral? Je naopak zcela logické jim vyjít vstříc. Inu, bude tedy délka jedné hodiny (jedné minuty, jedné sekundy…) větší v létě a kratší v zimě. Vadí to? Proč? A aby snad sprinteři nechtěli dělat světové rekordy na 100m jen v době letního slunovratu na severním pólu (rád bych viděl, zda by i za takových podmínek udržel svůj světový rekord stávající rekordman), tak pro měření časových intervalů použijeme nějaký „střední (technický) čas“. Délka jedné biohodiny bude ve srovnání s technickou hodinou kolísat, ničemu to ale nebude vadit. Naopak, bude přirozený důsledek toho, že biočas slouží člověku a jeho zdraví.

Námitka 4 — při přesunech se bude plynule měnit čas

Biočas bude v různých místech na Zemi různý, to je samozřejmé. Lidé mají přece v každém místě své biorytmy, odvozené od místních východů a západů slunce. Navíc to platí i dnes, pouze je to uděláno nebiologickým a  nesmírně hrubým a primitivním způsobem – rozdělením do čtyřiadvaceti časových pásem.

Váš mobilní telefon přece ví, kde se nachází a není proto problém zařídit (a také to tak bude zařízeno), aby stále ukazoval místní biočas. Nepřinese to komplikace o nic větší, než jaké přináší existence stávajících časových pásem.

Námitka 5 — problémy s jízdními řády

Tak tohle není námitka, ale nepochopení. Když v jízdním řádu najdete, že do Semil dorazíte v 16:30, bude to pochopitelně v 16:30 semilského biočasu. A když váš navazující spoj podle jízdního řádu odjíždí v 17:03, bude to samozřejmě také podle semilského biočasu. Kde je tedy problém? Problém vidí jen ti, kteří nechtějí vidět výhody biočasu a trvají na zastaralé a nefyziologické definici času podle nejvyšší polohy Slunce.

Námitka 6 — kolísající pracovní doba

V létě budeme pracovat déle a v zimě méně. Bude to tak všude na světě. To není přece žádná komplikace. A jestli vám to vadí, mohou se zapojit odbory a dojednat úpravy začátku a konce pracovní doby v průběhu roku. 

Shrnutí

Nesmíme být otroky čas. Čas je lidský vynález a lidem proto musí sloužit. 

Biočas je nová definice času maximálně vycházející vstříc přirozenému rytmu lidského života.

Biočas je čas budoucnosti.

Jako každá nová věc, i zavedení biočasu bude stát na odpovědi na jednoduchou otázku. Ta otázka zní: Chceme i nadále otročil rigidnímu starému času, nebo chceme zdravě žít podle přirozeného biočasu?
Každý se musí rozhodnout sám za sebe. 

Dočetl jsem se….

Myslíte si, že lze z textu poznat, jestli ho psala žena nebo naopak muž?

Historicky je tato otázka nesmyslná. Na co se vlastně takto ptáme, co tím sledujeme? „Ženské“ ani „mužské“ jako kategorie nejsou jakési esenciální chlívky. Jsou to jistě kategorie funkční, ale jsou nestabilní, proměnlivé, a když si nedáme pozor, tak jsou to i diktátorské kategorie, jak se třeba ukazuje ve vaší otázce. Měli bychom si vždy uvědomovat, k čemu ta slova „mužské“ a „ženské“ vztahujeme. Nejsou vůbec nevinná.

Z rozhovoru s Libuší Heczkovou v Literárních novinách.

Alois Hába: Nová země

Alois Hába: Nová zeměNárodní divadlo uvedlo světovou premiéru Hábovy Nové země. Doposud se z ní uváděla pouze předehra. Jednalo se o poloscénické provedení, kdy zpěváci stáli na okrajích pódia, sbor seděl vzadu na jakési tribuně a mezi tím se odehrávaly mimické vložky.

Protože jsem se snažil soustředit na hudbu a libreto (které bohužel Národní divadlo nevydalo v programu, jak je jinak jeho dobrým zvykem), jevištní akci jsem neměl čas sledovat. Koncertní provedení by pro mě bylo zcela uspokojivé. Tím nehaním, práci Miroslava Bambuška, jen se k ním nemohu vyjádřit, protože jsem ji prostě nezvládl vnímat. Přišel jsem koneckonců do Národního divadla na Hábu a ne na Bambuška.
Celý příspěvek

Gesta řidičů

Gesta řidičůKaždému se už stalo, že potřeboval přejít vozovku někde, kde není přechod. A každému se také asi stalo, že mu tam dal jeden z řidičů přednost, i když nemusel.

Mnozí řidiči přitom ještě dají gestem najevo, že si vás všimli a že můžete bezpečně přejít.

Všiml jsem si, že tato gesta má každé pohlaví jiná. Muži ukazují pomalým a plynulým pohybem, kterému rozumím ve smyslu „prosím, máte volno, můžete jít.“ Ženy naproti tomu gestikulují netrpělivým máváním ruky, jako by odháněly poletující hmyz. Zdá se mi to být jasný vzkaz ve smyslu „tak dobře, zastavila jsem — ale ty už mi koukni zmizet z cesty!“

Také jste si toho všimli? Nebo máte jinou zkušenost? A co na to řidiči a řidičky?

 ~*~

Film, o kterém se vám bude zdát

Skazka stranstvij Nedávno jsem se vrátil z Pamíru a v současné době se pokouším slepit dohromady záběry, které jsme tam pořídili. Trochu se zdráhám mluvit v tomto případě o filmu, v podstatě to bude jen takové chronologické shrnutí. Abych výsledek trochu pozvedl, hledal jsem vhodnou hudbu a dnes jsem definitivně rozhodnut, že to bude hudba Alfreda Schnittkeho. Tím se konečně dostávám k tématu tohoto textu. Při pátrání po vhodných skladbách jsem narazil na film Skazka stranstvij (Сказка странствий), k němuž Alfred Schnittke napsal hudbu. Jedná se o sovětsko-rumunsko-český koprodukční film režiséra Alexandr Mitty z roku 1983. Název se dá přeložit jako Pohádka o putování.

Celý příspěvek

Robert Musil: Zmatky chovance Törlesse

Robert MusilNebudu se pouštět do rozboru románu (je vynikající), chci však citovat jednu pasáž, která dokládá, že Musil měl velmi dobré ponětí o matematice a nerozpakoval se to v románu použít. Studoval ostatně techniku (viz Wikipedie). Nepochybuji, že při svém vzdělání znal odpověď na nejasnosti, které má v románu jeho hrdina. A co ctění čtenáři tohoto blogu? :-)
Celý příspěvek

Kachelstein

Der KachelsteinMezi Johnsdorfem a Großschönau stojí nedaleko silnice hraniční kámen, který okolo roku 1550 tvořil hranici mezi městem Žitavou a panstvím pana Rostiz zu Großschönau. Svůj název si vysloužil čtyřmi obdelníkovými výklenky ze západní strany. V těsné blízkosti Kachelsteinu stojí smírčí kříž, údajně připomínající nedalekou smrt švédského důstojníka za Třicetileté války. Podívejte se na fotografie.
Celý příspěvek

Alois Hába: Matka

ČRo3 - Vltava - Alois Hába: MatkaČeský rozhlas 3 – Vltava po včerejším Wagnerovském večeru pokračoval civilněji, pořadem „Depozitář hudební galerie“. Ten byl tentokrát věnován tenoristovi Oldřichu Spisarovi. Pořad připravil Ivan Ruml  a kromě ukázek z operních i jiných děl jsme měli možnost vyslechnout i rozhovor s pěvcovou manželkou Bohumilou Spisarovou.

Tento krátký příspěvek však píši z jiného důvodu. Mezi ukázkami zazněl také úryvek z opery Aloise Háby Matka. Neporadil by mi někdo z ctěného čtenářstva, jak získat nahrávku tohoto díla?

~*~

Tři filmy

Ingmar Bergman: Po zkoušceSobotní večer jsem zasvětil filmu. Tři filmy postihují velké rozpětí témat, žánrů i nároků.
Začal jsem záznamem divadelní hry. Šlo o představení Cimrman v říši hudby, které čtenářům asi nemusím blíže představovat. Pak jsem sáhl po Bergmanovi a pustil si jeho komorní film Po zkoušce. A protože se mi nechtělo ještě spát, zapnul jsem ČT2, kde právě ve filmovém klubu začínal britský film Odsouzeni k boji.

Celý příspěvek

Skalní reliéfy u Mařeniček

Reliéf Nejsvětější trojiceNedaleko obce Mařeničky v Lužických horách osaměle odměřují čas dva zajímavé artefakty. Jedná se o reliéf Nejsvětější trojice, který kolem roku 1740 vytvořil Franz Schier, Mařenický stolař a lidový umělec. Nedaleko je možné zahlédnout ještě reliéf zvaný Útěk svaté rodiny do Egypta.

Celý příspěvek

Celosvětový přechod na elektromobily

Celosvětový přechod na elektromobilyNěkolikrát jsem v poslední době narazil na otázky ohledně možné budoucí záměny spalovacích motorů za motory elektrické. Celá věc je nesmírně složitá. Pokusil jsem se o malou analýzu jednoho z aspektů problému – totiž o kolik by se musela zvýšit celosvětová produkce elektrické energie v případě, že by všechny dnes existující automobily přešly z motorů spalovacích na motory elektrické.

Celý příspěvek

Parsifal

Parsifal v Národním divadlePět měsíců čekaly vstupenky doma na nástěnce. A pak – splnily svůj úkol a staly se odpadem. Pět hodin uměleckého zážitku – je to dost na pět měsíců čekání? Stručně mohu napsat, že Wagnerův Parsifal v Národním divadle má tři vrcholy. Jsou jimi první dějství, druhé dějství a třetí dějství. Přestože první akt byl v podání orchestru i sborů poněkud klopotný (při jednom katastrofálním (ne)nástupu žesťů sebou i zkušený dirigent John Fiore dost prudce trhl a když se mohutně rozladily sbory z galerie a jeviště, mohl už jen vrtět hlavou), hudba měla svou sílu. Během přestávky se však orchestr jako zázrakem proměnil a spolu s vynikajícími sólisty i sborem provedl Parsifala až k okouzlujícímu závěrečnému vykoupení.
Nemám v úmyslu hodnotit výkony a sestavovat pořadí síly hlasu. Není to podstatné. V neděli se totiž v Národním divadle podařilo vytvořit něco důležitějšího. Skutečný gesamtkunstwerk. Přesto – dominovala hudba. Musím upustit od svého původního záměru vyzvednout některé momenty – s postupem času se mi totiž v mysli vracejí se stejnou naléhavostí vždy jiné okamžiky.

Parsifal  v Národním divadle se skvěle vydařil a já mám radost, že jsem mohl být u toho. Hned bych šel znovu…

Podrobnosti o představení viz web Národního divadla.

~*~

Halík a Klaus

Halík a KlausZačátkem března tu opět zašplouchala bouře ve sklenici vody, když se  prezident vyjadřoval k jakémusi poradci nějakého ministra. Ve svém vyjádření se Václav Klaus otřel mj. o Tomáše Halíka. Tuhle drobnou politickou patálii rychle překryly mediálně mohutnější jevy zemětřesné a radiační (Japonsko) a válečné (Lybie). Přesto se k tématu vrátím. Shodou okolností jsem totiž  právě v té době měl rozečtenou poslední knihu Tomáše Halíka Divadlo pro anděly a pozoruhodnou náhodou právě partii, která dokáže antipatii pana Klause snadno vysvětlit.

Celý příspěvek

Elen Klimov: Jdi a dívej se (Иди и смотри)

Elen Klimov: Jdi a dívej se (Иди и смотри)Jen málo děl snese srovnání s filmem Elena Klimova Иди и смотри. Ačkoli mám DVD doma už několik let, teprve nedávno jsem našel sílu si to znovu pustit. Poprvé jsem tenhle film viděl před mnoha lety v televizi – a přestože to byla maličká černobílá televize s mizerným obrazem i zvukem, zůstal ve mně dojem tak silný, že jsem dlouho hledal vhodnou chvíli pro to, abych se znovu podíval.

Celý příspěvek

Žena a muž II

Žena a mužJe to už poměrně dávno, co jsem tu hlubokomyslně rozebíral rozdíly mezi chápáním komunikace u muže a ženy. Dnes se chci k věci vrátit tématem méně hlubokým, o to však aktuálnějším. Půjde o úklid. Nikoli ve smyslu zametání podlahy, ale o uklízení věcí neboli „dělání pořádku“.  Dělání pořádku je totiž věčným zdrojem svárů mezi pohlavími. Podívejme se proč.

Celý příspěvek

Privatizace vzdělávání

Privatizace vzděláváníJako vysokoškolský učitel pozoruji už léta kolem sebe procesy, které se mi dosud zdály špatně pochopitelné.  Nedávaly mi velký smysl a marně jsem se je snažil zařadit do nějakého významuplného řádu. Bylo to tím, že jsem i ve svém věku stále naivní a jaksi automatiky předpokládám dobré úmysly – nebo přinejmenším snahu neškodit. Zapomínám přitom, že žijeme v kapitalismu a ten připouští jediné úmysly – úmysly tržní. Jakmile to však vezmeme v potaz, nejasnosti zmizí. Zůstane tu jasný a čistý obraz toho, kterak moc přináší další moc a slabost vede jen k další slabosti.

Celý příspěvek

Koncert

Elli ChoiPo dlouhé době jsem se řízením osudu dostal opět jednou na koncert. Pozvání patřilo k těm, která se neodmítají. V Dvořákově síní Rudolfina pátého května vystupovala Filharmonie mladých Praha. Nesmíme se nechat zmást tím, že se jedná o orchestr lidové školy umění (ZUŠ Na popelce), Filharmonie mladých Praha je ověnčena řadou úspěchů z  mnoha festivalů a soutěží. A to zcela po právu. Hlavním tématem večera však tentokrát nebyl vynikající orchestr, ale Elli Choi, geniální osmiletá houslistka.

Celý příspěvek