Kategorie: Foto

24 let

Skoro na den po čtyřiadvaceti letech jsem se zase jednou (už pošesté) zapsal do téhle krásné vrcholové knížky. Knížka je popsaná zhruba ze třetiny. Takovým tempem by mohla vydržet ještě padesát let…

Tato slideshow obsahuje JavaScript.

~*~

 

Kauschkova věž

Na střední škole jsme s kamarádem Petrem obcházeli o oblézali celé Jizerky. Mám na tu doby mnoho krásných vzpomínek a mohu říct, že ve mě zformovala mou celoživotní lásku k Jizerským horám.

Jedna ze vzpomínek se týká Kauschkovy věže. Je to jedna z těch nejhůř dostupných věží v Jizerských horách. Dnes stojí v lese a je často mokrá, v osmdesátých letech se ale tyčila uprostřed paseky.

S Petrem jsme ti tenkrát vylezli nejlehčí cestou, i tak jsme ale museli použít stavění, jinak by to bylo nad naše síly. Vzpomínám si, jak jsme hrdě seděli na vrcholu a nechali se obdivovat od nějakých lezců, procházejících po cestě. Nějak jsme jim jen zapomněli říct, že jsme to nevylezli čistě.

Včera jsem se nachomýtl k horolezeckému promítání a kamarádi ukazovali i fotografie z lezení právě na Kauschkovu věž. A protože jsou pečliví, měli nafocenou i celou vrcholovou knihu. Díky jim proto dnes vím, že ten náš dávný výstup jsme s Petrem provedli 11. září 1989.

Podívejte se na několik snímků vrcholové knihy na Kauschkově věži. Autorem fotografií je Ondřej Maštálko.

jh_kauschkova_vez_2015_10_24-2542

Z lezení v Jizerkách

Za poslední týdny tu mám několik krátkých videí z lezení v Jizerských horách. Nečekejte záznamy extrémních výkonů, spíš jde o zajímavosti, například jak leze jizerský komín pes…

Stržová plotna

Stržová plotna je schovaná v lese nedaleko Kovadliny a proto bývá často vlhká. S Martinem jsme ale vystihli termín a Martin mi tak mohl natočit první část výstupu Údolní cestou (klasifikace V), až k široké vodorovné spáře, do které se zakládá první jištění.

Borová věž

Na Borovou věž se dá vylézt mnoha cestami. Následující video zobrazuje tu nejjednodušší – Normální cestu s klasifikací I. Pro psa to ovšem není až tak snadné. Áres je ale na skály (a zvlášť na ty jizerské) zvyklý a takovýhle úzký komín ho nerozhodí.

Rozeklaná skála a Slepci o polednách

Takový divný název (Slepci o polednách) nese cesta (s klasifikací II) oprávněně. Když ji totiž chcete vylézt, musíte se nejprve proplížit úzkým otvorem, který je téměř zasypaný vysokou závějí suchého listí. Dostanete se tak do temného komína v nitru skály a tím pak lezete nahoru. Je to hodně těsné a je tam tma jako v pytli. Pěkná zážitková kuriozita.

~*~

Nos podruhé

Loni na podzim nás Údolní cesta na Nos setřásla. Teprve letos mohu konečně prohlásit, že jsem doopravdy velkej, protože včera jsme tuhle jizerskohorskou metu vylezli. O eleganci se nedá mluvit, tahle obtížnost je zkrátka kousek nad mé možnosti. Ale mám to odškrtnuté. Co je na seznamu dalšího?

~*~

Velký pilíř (Grand pilastro) na Pala di San Martino – 1994 a 2016

Velký pilíř (Grad pilastro) na Pala di San Martino - 1994 a 2016V roce 1994 jsem s přítelkyní vyrazil do Dolomit lézt. Měl jsem málo lezeckých zkušeností, málo vybavení, málo informací. Podle jakéhosi průvodce jsme tehdy vylezli Velký pilíř na Pala di San Martivo v dolomitské skupině Pala. Cesta má klasifikaci IV a je velmi dlouhá. Výškový rozdíl je 600 metrů a cesta samotná má dvacet lanových délek.

V cestě jsme trochu bloudili, byla mlha, pak se dalo i do deště… Ale nakonec se nám ji povedlo vylézt zhruba za deset hodin. Počítali jsme spíš s polovičním časem, takže jsme na vrcholu neměli už nic k jídlu ani k pití. Mohli jsme aspoň přenocovat v bivakovací boudě a sestoupit až ráno. Ráno jsme nejprve netrefili cestu, špatně slanili, přítelkyni rozsekl nos padající kámen, bylo to zkrátka velké dobrodružství.

Z celého výstupu mi zůstalo jen pár vzpomínek a několik nepříliš kvalitních diapozitivů. Přítelkyně tehdy nelezla na prvním konci lana, takže jsem celou cestu vytáhl já. Celá akce byla pro nás oba natolik stresující zážitek, že jsme se už během téhle návštěvy Dolomit do dalšího lezení nepustili a zůstali jsme u turistiky.

1994: Vrchol Pala di San Martino. Šusťáky, bavlněná trička, flanelové košile a svetr od maminky

Letos jsem se na stejné místo vrátil s několika přáteli s cílem vylézt Velký pilíř znovu. V pěti lidech jsme se museli rozdělit na dvě skupiny. První jsem lezl já s Lýdií a Lubošem. Ti byli navázaní na lano cca 8 metrů za sebou a lezli „ve vláčku“ souběžně. Protože většina délek je poměrně lehká, docela to fungovalo. V těžších místech pak Lýdia Luboše dojistila, bylo-li to potřeba. Druhou dvojici tvořili Petr se Zdenou.

Hned nástup nám zkomplikoval plány. Luboš se večer byl k nástupu podívat, nevzal si ale průvodce a nástup jen tak odhadl podle směru pěšinky v suti. Druhý den šel od stanů první a my za ním s tím, že včera to byl prozkoumat a ví, kam jde. Tak se stalo, že jsme nastoupili o padesát až sto metrů víc napravo, než bylo správné. To znamenalo, že jsme prvních 200 až 250 výškových metrů cesty lezli po špatné linii a ztratili hodně času. Do správné cesty jsme se dostali přes věžičku přilepenou ke stěně až po sedmi hodinách lezení. Potkali jsme tu dvě Italky, kterým to sem po správné linii trvalo pouhé čtyři hodiny.

Další časovou ztrátu jsme nabírali čekáním, druhá dvojka nás nestíhala a měli jsme prostoje. Chtěli jsme se ale držet pohromadě. Tempo naší trojice bylo prakticky stejně rychlé, jako tempo italské dvojice.

Z nejdramatičtějšího okamžiku výstupu mám jen zprostředkovaný zážitek. Dobíral jsem lano, když jsem zaslechl rachot padajícího kamení. Z vyprávění kolegů vím, že pod Lubošem se utrhl půlkubíkový blok (na kterém jsme pravděpodobně já i Lýdia předtím stáli a netušili, jak je vratký). Ten se zřítil na Petra se Zdenou. Několik metrů nad nimi se odrazil a jen těsně je minul. Zdenu pak zasypaly jen „menší“ úlomky velikosti cihly. Před vážným zraněním ji nejspíš zachránila přilba a velký batoh.

Druhá komplikace nás postihla v místě, kde nám Italky utekly. Vzaly to doprava přes převislou stěnku, která působila hodně odvážně. Já se rozhodl jít přímo a po římse pak doprava traverzovat do správné linie. Žádná římsa ale nahoře nebyla, ačkoli zdola jsme byli všichni přesvědčeni, že ji vidíme. Naopak, čím výš, tím horší byla situace, stěna se stavěla do stále větší kolmice, nad námi visel převis a traverz doprava představoval velmi vzdušné lezení s obtížností o dost vyšší, než tu měla být. Museli jsme se vrátit. To pro mě znamenalo slézt těch cca 30 m k poslednímu štandu. Pak jsme zřídili slanění, přesvědčili Petra (který byl stejně jako my přesvědčen, že tudy to půjde) pod námi, ať dál neleze a slanili do hodně vzdušného štandu. Při stahování se zaseklo lano, Peter pro něj musel vylézt. Pak jsem se pustil do převisu, který přelezly Italky a ten se ukázal o dost lehčí, než se zdál. Především náš ale dovedl do správné linie. Celá tahle anabáze nás připravila o tři hodiny času.

Další lezení bylo dost exponované a při západu slunce náš přivedlo pod dvoudélkový komín, nejtěžší část výstupu, s klasifikací IV+. Setmělo se velmi rychle, takže lezení v komíně, které opravdu nebylo zadarmo, se už odehrávalo v úplné tmě. Druhá délka komína byla opravdu těžká. Zrušili jsme proto svá lana-dvojčata, nechali si jen jeden pramen a druhý hodili dolů do tmy druhé dvojici. Petr se tak ocitl v pozici druholezce jištěného shora a mohl postupovat rychleji. Komín nás na závěr ještě trochu vypekl. Když se začal pokládat, byli jsme přesvědčeni, že jsme konečně na vrcholu. Nebyla to pravda, čekala nás další délka do dalšího komína. A teprve ten mě o půlnoci, po sedmnácti hodinách lezení, dovezl na hřeben. Než dolezli  ostatní, bylo půl druhé.

Z roku 1994 jsem si pamatoval, že stačí udělat pár kroků po hřebeni a budeme na rozlehlém vrcholu s bivakovací boudou. Všichni jsme toho měli dost a těšili se do postele.

Zatímco Lýdia jistila další lezce, šel jsem se podívat směrem k bivaku. To, co jsem ve světle čelovky uviděl, mě úplně rozhodilo. Nebyli jsme na vrcholu! Skutečný vrchol se tyčil ještě dobrých sto metrů nad námi. Ve tmě se rýsoval černý obrys a strmý hřeben, který k němu stoupal! Byl jsem v té chvíli úplně zmatený. Vylezli jsme na nějaký špatný kopec? Ale tady jiný kopec není… Kde to vlastně jsme? Jediné rozumné řešení -i s ohledem na náš fyzický stav- bylo nouzově bivakovat.

Bivak trval jen čtyři hodiny, měli jsme poměrně slušné závětrné místo, takže jsme se rána dočkali ve slušné formě a trochu i spali. Ráno jsme našli mužíky, značící správnou cestu na vrchol. V těch policích zasypaných sutí bychom se v noci určitě ztratili, nocleh byl dobrá volba. A v osm ráno, pětadvacet hodin poté, co jsem do stěny nastoupil, stojíme konečně na vrcholu!

Pospíme si v bivaku a pak se vydáme na sestup, který taky není zadarmo. Zdena nemá po včerejším karambolu moc jistoty a tak se jistíme asi trochu víc, než je nutné. To ale nevadí, protože v pozdním odpoledni konečně stojíme na kamenité pláni, můžeme sundat sedáky a zabalit lana a vydat se k chatě na zaslouženou večeři.

Před dvaadvaceti lety jsem se evidentně moc nebál a byl jsem rychlý. S jistícími prostředky, které jsem tehdy vlastnil (jednu neúplnou sadu vklíněnců a pár popruhových smyček z Řempa) bych se do takové cesty dnes určitě neodvážil. Přesto je to dnes hezká vzpomínka.

~*~

Ošidná paměť

Ošidná paměťPřed časem jsem tu zveřejnil článek o jednom svém horolezeckém dobrodružství ze středoškolských let. S Petrem jsme si tehdy „objevili“ skálu a udělali na ni prvovýstupy. Ukázalo se ale, že skála je objevená už dávno a naše výstupy tedy zas tak úplně první asi nebyly.

Celý příspěvek

Jizerský Quaker

V pátek a v sobotu jsem se zúčastnil bezvadně vymyšlené i zorganizované soutěže, o jejímž charakteru zasvěceným asi nejvíc napoví samotný její název. Spolu s Lýdií jsme dosáhli naprosto nečekaného úspěchu — skončili jsme třetí!
Připojuji několik fotografií.

Celý příspěvek

Matterhorn — jak jsme to ani nezkusili

MatterhornV neděli dopoledne přijíždíme do Cervinie. Je oblačno, Matterhorn se nám schovává v mracích a jen občas ukáže kousek stěny — slušně zasněžený. Podle předpovědi víme, že zítra to nebude nic moc, ale pak by se na dva až tři dny mělo zlepšit počasí.

Celý příspěvek

Žihadlo po čtyřech letech

Žihadlo po čtyřech letechPřed čtyřmi lety jsem tu stručně psal o skále zvané Žihadlo. Už tehdy samozřejmě nepatřila k těm nejlehčím v Jizerkách. Dnes je to ale ještě horší a myslím, že se nahoru hned tak někdo nedostane. Normální cesta, což je dosti těžká plotna, je totiž celá zarostlá mechem. V podvečerním slunci to vypadá moc pěkně, ale lezce to moc nepotěší. Celý příspěvek

Jizerské brdko a pět mých zápisů za 21 let

Nedaleko Liberce stojí malá zapomenutá skalka. Když jdu okolo,vylezu si na ni (není to těžké) a vrcholová knížka dokumentuje, že tudy zase tak často nechodím. Za jedenadvacet let mám celkem pět zápisů. Vzhledem k rychlosti, s jakou se knížka plní, se mi do ní ještě pár podpisů pravděpodobně vejde.

Jizerské brdko

1993 1996 - Hore zdar! 2000 - Hore zdar! (v říjnu!) 2003 2014

~*~