Kategorie: Osobní

24 let

Skoro na den po čtyřiadvaceti letech jsem se zase jednou (už pošesté) zapsal do téhle krásné vrcholové knížky. Knížka je popsaná zhruba ze třetiny. Takovým tempem by mohla vydržet ještě padesát let…

Tato slideshow obsahuje JavaScript.

~*~

 

Qaker

Jizerský Qaker 2016Někdy je třeba si pořádně naložit. Vyzkoušet, co to s vámi udělá. Vynikající příležitost k tomu dává Jizerský Qaker. Závod, který každého prověří až až. Padesát vylosovaných věží v Jizerkách, start v pátek v osm večer U Kozy, cíl v sobotu v šest tamtéž. Máte dvaadacet hodin na to, abyste těch věží vylezli co nejvíc. Za vzdálenější věž je víc bodů než za věž bližší, zvolená výstupová cesta nehraje roli. Takže za Čihulovu jehlu (pokud na ni tedy vůbec máte /já nemám/) dostanete jeden jediný bod, zatímco za téměř pěší výstup na Šolcův jehlan získáte body tři. Jenže k Šolcovu jehlanu je to nějakých patnáct kilometrů, které musíte absolvovat tam i zpět…

Společně s Lýdií tu patříme k inventáři, zúčastnili jsme se prvního i druhého ročníku a letos jsme se do Jizerek vydali zas. Tentokrát jsme to pojali docela vážně a rozhodli se vůbec nespat. V batozích sice máme vybavení pro případný nouzový bivak, ale jsme odhodlaní ho použít jen v krajní nouzi.

Když v půl deváté startujeme, prší. Jdeme po Viničné, cesta docela ubíhá. Nejsme rychlí, nechceme spěchat, čeká nás téměř 22 hodin na nohou. Áres, zatím plný sil, lítá sem a tam. Je šťastný jak blecha. Nikdo mu neřekl, co ho čeká. Občas nás nějaká dvojice předejde, ale snažíme se nenechat se tím rozhodit. Ve Ferdinandově U Tetřeva si dáváme kulajdu a malé pivo. Když cestou k Šolcovu jehlanu ztrácíme stezku, dává se do hustého deště. Padá mlha. Navzdory goretexu jsme mokří. Musíme se prodírat promočeným houštím malých boučků. Na GPS vidím, že jsme 20 metrů od skály a i když jsem tu už byl a terén si pamatuji, v mlze vůbec nic nepoznávám. Nemohu ostatně nic poznat, když nic nevidím, dohlednost je dva metry… Lýdia prodělává těžkou krizi, polévka jí nesedla a je jí zle… V jednu hodinu po půlnoci konečně nacházíme Šolcův jehlan a vyšokované a rozhozené Lýdii se nedaří udělat první lezecký krok. Dlužno podotknout, že krok nepříjemný, klouzavý, po mokré skále, v dešti a mlze. Stres, krize. Jsme mokří, je nám zima… Zabalíme to? Pod Šolcovým jehlanem je suchá, listím vystlaná díra. Soukáme se do ní, odpočíváme, pijeme sladký čaj. Vzpomněl jsem si, že na Jehlan se dá vylézt ze strany lehkým komínem s vklíněnými kameny. Jdu se tam podívat a daří se mi vylézt na vršek. Vracím se pro Lýdii a společně stojíme na vrcholu. Prší, fičí vítr, je mlha, zima… Lýdia se zlepšila a já si cením, že do toho stále chce jít. Pokračujeme na Hromovou věž, dvojkový komín naštěstí neklade odpor (bez Árese bychom ho v té mlze možná vůbec nenašli), pamatuji si také, že se odtud dá pohodlně sejít a nemusíme proto stavět improvizované slanění za skalní hrot.

Následuje Březová věžička a pak další přesuny mokrým lesem, brodění potoky a podmáčeným rašeliníkem, bloudění v mlze, občas nějaká mokrá věž, jindy nečekaná rokle nebo pod listím schovaná hluboká díra. Ze všeho zůstávají chaotické vzpomínky: „Soustřeď se na to, kam šlapeš! Soustřeď se na to, kam míříš! Ignoruj mokré větve v obličeji! Všude kolem tebe je mokré bukové houští? To je fuk, stejně jsi durch, nevšímej si toho! Nevšímej si vlastně ničeho, jen pořád šlapej. Šlapej! Šlapej!!!“ Chvilky lezení jsou úleva, bohužel jen kratičká, pak zase do mokrých ponožek v mokrých botách a šlapat.

Svítá, přestalo pršet, i mlha se rozpouští. My jsme stále na cestě. Sestup do údolí, výstup na hřeben. Jsme unavení.

Další věž. Potkáváme budoucí vítěze. Když docházíme k věži, vystupují sólově v obyčejných botách na vrchol. Než si připravíme věci na lezení, jsou dole a běží (!) dál. Všechna čest, s někým takovým soupeřit nemůžeme. Ale Qaker není o soupeření s někým druhým. Tady každý soupeří hlavně sám se sebou. S pokušením to zabalit a jít si sednout někam do tepla. Můj největší soupeř jsem já sám. Áres je v pohodě.

S blížícím se polednem toho začínáme mít opravdu plné zuby. Jsme už šestnáct hodin na nohou. Zaplaťbůh aspoň už neprší…

Návrat po Viničné cestě je utrpení. Árese to taky už nebaví tolik, jako včera večer, ale stále dokáže pobíhat tam a zpět. Viničná plotna je nekonečně daleko. A vylézt na ni? Kde na to máme vzít sílu? Vylezli jsme a tenhle bod nás posunul na medailovou pozici. Po cestě přemítám, jestli to za rok chci podstoupit zase. Nejsem na tohle už náhodu moc starý? Proč si vlastně působit takové utrpení?

_F_012-2048-DSCN6729.jpg

Na Viničné cestě

Před šestou jsme U Kozy. Máme dost. Nevím, jak si mám pod lavici složit nohy, vždycky je to špatně. Áres spí. Ten se má!

Jsme třetí! Moc to nechápu, jsem unavený, chci jenom domů do postele. Musím vydržet do vyhlášení, ale už nechci. Chci do postele. Vyhlašují vítěze, dostáváme s Lýdií ceny, já ale nechci cenu, chci do postele…

14890367_724378294404779_8096520969599475092_o (1).jpg

Třetí místo a vytřeštěný zrak

Dva dny po Qakerovi píšu tenhle text. Rozleželo se mi to. Jsem hrdý, že jsme to s Lýdií dokázali.  A i když není jisté, co mě čeká zítra (ne nadarmo říká básník „Zejtra, co zejtra? Kdožpak ví. // Zejtra si lehneme do rakví.„), vím, co mě čeká příští podzim!


Děkuji Petrovi s Hankou, že to organizují a dopřáli mi tenhle zážitek. Děkuji Lýdii za to, že je dost velký cvok, aby to se mnou absolvovala a moc si cením způsobu, jakým se dokázala vypořádat se svými krizemi. Děkuji svému operovanému kolenu, že mi o sobě nedalo ani jednou vědět. Děkuji doktoru Paterovi, že mi koleno tak dobře spravil. A děkuji osudu, že jsem to zažil a že z toho mám tak dobrý pocit.

Tak za rok!

~*~

 

Lezení v Německu

Statní svátek 28. září jsme s kamarády strávili lezením v saském Bielatalu. Krásné počasí (a dobrý tip na pěkné skály) nám umožnilo prožít hezký lezecký den. Víceméně náhodou z něj vznikla tři jednoduchá videa, která tu dávám ke shlédnutí.

Talkante (VIIa) na Schöne Nadel

Lýdia dolézá za Martinem krásnou a vzdušnou hranu. Nejtěžší krok je kolem kruhu.

Sehnsucht nach Wärme (VIIb) na Schöne Nadel

Zpočátku mírně převislá cesta (s perfektními chyty) se postupně narovnává a přechází v hladkou stěnu s lištami.

Zauberrücken (VIIc) na Bergstation

Tohle byla nejtěžší cesta dne. Lýdia měla už týden zlomený koneček prstu na pravé ruce. To ji při lezení hodně omezovalo a v nejtěžším místě se nemohla pořádně pravou rukou podržet. Přesto se jí podařilo cestu vybojovat.

~*~

Na městský stadion

V sobotu dopoledne jsme se synem vyrazili na městský stadion. Strávil jsem na něm velkou část svého mládí při lehkoatletických tréninzích a dva roky také v přilehlé budově gymnázia (po druhém ročníku se celé gymnázium odstěhovalo do nové budovy). Na to, jak jsou mé vzpomínky na tohle místo staré, se toho tady zas tolik (s výjimkou dráhy, která byla tehdy škvárová) nezměnilo.

Bartoloměj si oběhl jedno kolečko, vyzkoušel zdejší písek a šli jsme zase domů.

 

~*~

Jizerský Quaker

V pátek a v sobotu jsem se zúčastnil bezvadně vymyšlené i zorganizované soutěže, o jejímž charakteru zasvěceným asi nejvíc napoví samotný její název. Spolu s Lýdií jsme dosáhli naprosto nečekaného úspěchu — skončili jsme třetí!
Připojuji několik fotografií.

Celý příspěvek

Jizerské brdko a pět mých zápisů za 21 let

Nedaleko Liberce stojí malá zapomenutá skalka. Když jdu okolo,vylezu si na ni (není to těžké) a vrcholová knížka dokumentuje, že tudy zase tak často nechodím. Za jedenadvacet let mám celkem pět zápisů. Vzhledem k rychlosti, s jakou se knížka plní, se mi do ní ještě pár podpisů pravděpodobně vejde.

Jizerské brdko

1993 1996 - Hore zdar! 2000 - Hore zdar! (v říjnu!) 2003 2014

~*~

Gesta řidičů

Gesta řidičůKaždému se už stalo, že potřeboval přejít vozovku někde, kde není přechod. A každému se také asi stalo, že mu tam dal jeden z řidičů přednost, i když nemusel.

Mnozí řidiči přitom ještě dají gestem najevo, že si vás všimli a že můžete bezpečně přejít.

Všiml jsem si, že tato gesta má každé pohlaví jiná. Muži ukazují pomalým a plynulým pohybem, kterému rozumím ve smyslu „prosím, máte volno, můžete jít.“ Ženy naproti tomu gestikulují netrpělivým máváním ruky, jako by odháněly poletující hmyz. Zdá se mi to být jasný vzkaz ve smyslu „tak dobře, zastavila jsem — ale ty už mi koukni zmizet z cesty!“

Také jste si toho všimli? Nebo máte jinou zkušenost? A co na to řidiči a řidičky?

 ~*~

Jak jsem viděl Perseidy

Jak jsem viděl PerseidyV noci z pondělí na úterý přiletěly Perseidy.

Rozhodl jsem se vylézt na kopec s výhledem, kde nebude sledování nebe nic stát v cestě. Pohled do kraje byl překrásný — nad Lužickými horami pomalu dohasínal západ slunce, města v údolích svítila a Ještěd blikal a blikal… Mraky nad Libercem a Jabloncem byly rudé, zatímco na zbytku oblohy se divoce honily zbarvené všemi odstíny šedi a černě. Hvězdy jsem neviděl. Smířil jsem se tedy s tím, že se budu muset spokojit s pozorováním noční krajiny. A mraků: Celý příspěvek

Alois Hába: Matka

ČRo3 - Vltava - Alois Hába: MatkaČeský rozhlas 3 – Vltava po včerejším Wagnerovském večeru pokračoval civilněji, pořadem „Depozitář hudební galerie“. Ten byl tentokrát věnován tenoristovi Oldřichu Spisarovi. Pořad připravil Ivan Ruml  a kromě ukázek z operních i jiných děl jsme měli možnost vyslechnout i rozhovor s pěvcovou manželkou Bohumilou Spisarovou.

Tento krátký příspěvek však píši z jiného důvodu. Mezi ukázkami zazněl také úryvek z opery Aloise Háby Matka. Neporadil by mi někdo z ctěného čtenářstva, jak získat nahrávku tohoto díla?

~*~

Ludvík Zifčák a Ježíšek

JežíšekNedaleko od České chalupy, pouhých pár metrů od cesty stojí skalka nazvaná Ježíšek. Z horolezeckého hlediska není příliš významná, je to spíš jen takový větší balvan, i když údolní strana je poměrně vysoká. Přesto není snadné na ni vylézt. Nejsnadnější cesta má klasifikaci V. Když jsem na střední škole začínal lézt, byl mým průvodcem při objevování tohoto sportu kamarád Petr. A Ježíšek byl druhou skalou, na kterou mě vzal. Vylezli jsme tehdy právě nejlehčí Severní stěnku a já byl přitom jištěný lanem. Celý příspěvek

Z mého deníčku: půst

Půst1. den

Normální pocity, žádný hlad, všechno OK.

2. den

Ráno velmi nízký tlak a hypoglykémie (asi). Hučí mi v uších a motá se mi hlava. Když se prudčeji zvednu, lehce mi zatmí obraz a nejsem si jistý, že udržím balanc. V práci se to postupně spravuje, odpoledne se cítím dobře, ale cesta domů mě zas dost unaví. Celý den žádný hlad.

Celý příspěvek