Kategorie: Sport

Qaker

Jizerský Qaker 2016Někdy je třeba si pořádně naložit. Vyzkoušet, co to s vámi udělá. Vynikající příležitost k tomu dává Jizerský Qaker. Závod, který každého prověří až až. Padesát vylosovaných věží v Jizerkách, start v pátek v osm večer U Kozy, cíl v sobotu v šest tamtéž. Máte dvaadacet hodin na to, abyste těch věží vylezli co nejvíc. Za vzdálenější věž je víc bodů než za věž bližší, zvolená výstupová cesta nehraje roli. Takže za Čihulovu jehlu (pokud na ni tedy vůbec máte /já nemám/) dostanete jeden jediný bod, zatímco za téměř pěší výstup na Šolcův jehlan získáte body tři. Jenže k Šolcovu jehlanu je to nějakých patnáct kilometrů, které musíte absolvovat tam i zpět…

Společně s Lýdií tu patříme k inventáři, zúčastnili jsme se prvního i druhého ročníku a letos jsme se do Jizerek vydali zas. Tentokrát jsme to pojali docela vážně a rozhodli se vůbec nespat. V batozích sice máme vybavení pro případný nouzový bivak, ale jsme odhodlaní ho použít jen v krajní nouzi.

Když v půl deváté startujeme, prší. Jdeme po Viničné, cesta docela ubíhá. Nejsme rychlí, nechceme spěchat, čeká nás téměř 22 hodin na nohou. Áres, zatím plný sil, lítá sem a tam. Je šťastný jak blecha. Nikdo mu neřekl, co ho čeká. Občas nás nějaká dvojice předejde, ale snažíme se nenechat se tím rozhodit. Ve Ferdinandově U Tetřeva si dáváme kulajdu a malé pivo. Když cestou k Šolcovu jehlanu ztrácíme stezku, dává se do hustého deště. Padá mlha. Navzdory goretexu jsme mokří. Musíme se prodírat promočeným houštím malých boučků. Na GPS vidím, že jsme 20 metrů od skály a i když jsem tu už byl a terén si pamatuji, v mlze vůbec nic nepoznávám. Nemohu ostatně nic poznat, když nic nevidím, dohlednost je dva metry… Lýdia prodělává těžkou krizi, polévka jí nesedla a je jí zle… V jednu hodinu po půlnoci konečně nacházíme Šolcův jehlan a vyšokované a rozhozené Lýdii se nedaří udělat první lezecký krok. Dlužno podotknout, že krok nepříjemný, klouzavý, po mokré skále, v dešti a mlze. Stres, krize. Jsme mokří, je nám zima… Zabalíme to? Pod Šolcovým jehlanem je suchá, listím vystlaná díra. Soukáme se do ní, odpočíváme, pijeme sladký čaj. Vzpomněl jsem si, že na Jehlan se dá vylézt ze strany lehkým komínem s vklíněnými kameny. Jdu se tam podívat a daří se mi vylézt na vršek. Vracím se pro Lýdii a společně stojíme na vrcholu. Prší, fičí vítr, je mlha, zima… Lýdia se zlepšila a já si cením, že do toho stále chce jít. Pokračujeme na Hromovou věž, dvojkový komín naštěstí neklade odpor (bez Árese bychom ho v té mlze možná vůbec nenašli), pamatuji si také, že se odtud dá pohodlně sejít a nemusíme proto stavět improvizované slanění za skalní hrot.

Následuje Březová věžička a pak další přesuny mokrým lesem, brodění potoky a podmáčeným rašeliníkem, bloudění v mlze, občas nějaká mokrá věž, jindy nečekaná rokle nebo pod listím schovaná hluboká díra. Ze všeho zůstávají chaotické vzpomínky: „Soustřeď se na to, kam šlapeš! Soustřeď se na to, kam míříš! Ignoruj mokré větve v obličeji! Všude kolem tebe je mokré bukové houští? To je fuk, stejně jsi durch, nevšímej si toho! Nevšímej si vlastně ničeho, jen pořád šlapej. Šlapej! Šlapej!!!“ Chvilky lezení jsou úleva, bohužel jen kratičká, pak zase do mokrých ponožek v mokrých botách a šlapat.

Svítá, přestalo pršet, i mlha se rozpouští. My jsme stále na cestě. Sestup do údolí, výstup na hřeben. Jsme unavení.

Další věž. Potkáváme budoucí vítěze. Když docházíme k věži, vystupují sólově v obyčejných botách na vrchol. Než si připravíme věci na lezení, jsou dole a běží (!) dál. Všechna čest, s někým takovým soupeřit nemůžeme. Ale Qaker není o soupeření s někým druhým. Tady každý soupeří hlavně sám se sebou. S pokušením to zabalit a jít si sednout někam do tepla. Můj největší soupeř jsem já sám. Áres je v pohodě.

S blížícím se polednem toho začínáme mít opravdu plné zuby. Jsme už šestnáct hodin na nohou. Zaplaťbůh aspoň už neprší…

Návrat po Viničné cestě je utrpení. Árese to taky už nebaví tolik, jako včera večer, ale stále dokáže pobíhat tam a zpět. Viničná plotna je nekonečně daleko. A vylézt na ni? Kde na to máme vzít sílu? Vylezli jsme a tenhle bod nás posunul na medailovou pozici. Po cestě přemítám, jestli to za rok chci podstoupit zase. Nejsem na tohle už náhodu moc starý? Proč si vlastně působit takové utrpení?

_F_012-2048-DSCN6729.jpg

Na Viničné cestě

Před šestou jsme U Kozy. Máme dost. Nevím, jak si mám pod lavici složit nohy, vždycky je to špatně. Áres spí. Ten se má!

Jsme třetí! Moc to nechápu, jsem unavený, chci jenom domů do postele. Musím vydržet do vyhlášení, ale už nechci. Chci do postele. Vyhlašují vítěze, dostáváme s Lýdií ceny, já ale nechci cenu, chci do postele…

14890367_724378294404779_8096520969599475092_o (1).jpg

Třetí místo a vytřeštěný zrak

Dva dny po Qakerovi píšu tenhle text. Rozleželo se mi to. Jsem hrdý, že jsme to s Lýdií dokázali.  A i když není jisté, co mě čeká zítra (ne nadarmo říká básník „Zejtra, co zejtra? Kdožpak ví. // Zejtra si lehneme do rakví.„), vím, co mě čeká příští podzim!


Děkuji Petrovi s Hankou, že to organizují a dopřáli mi tenhle zážitek. Děkuji Lýdii za to, že je dost velký cvok, aby to se mnou absolvovala a moc si cením způsobu, jakým se dokázala vypořádat se svými krizemi. Děkuji svému operovanému kolenu, že mi o sobě nedalo ani jednou vědět. Děkuji doktoru Paterovi, že mi koleno tak dobře spravil. A děkuji osudu, že jsem to zažil a že z toho mám tak dobrý pocit.

Tak za rok!

~*~

 

Nos podruhé

Loni na podzim nás Údolní cesta na Nos setřásla. Teprve letos mohu konečně prohlásit, že jsem doopravdy velkej, protože včera jsme tuhle jizerskohorskou metu vylezli. O eleganci se nedá mluvit, tahle obtížnost je zkrátka kousek nad mé možnosti. Ale mám to odškrtnuté. Co je na seznamu dalšího?

~*~

Sviní kámen – Údolní cesta (VI, W. Ginzel, A Mai, H. Ginzel, 28.7. 1954)

Sviní kámen - Údolní cesta (VI,  W. Ginzel, A Mai, H. Ginzel, 28.7. 1954)Na státní svátek 8. května jsme se vydali lézt do Jizerských hor. Protože jsme všichni tři poctivě fotografovali a točili, podařilo se nám docela pěkně dokumentovat dvě hezké cesty. Předkládám snímky a videa z druhé z nich.

Autory fotografií jsme všichni tři – tedy Petr, Standa i já.

Celý příspěvek

Jizerský Quaker

V pátek a v sobotu jsem se zúčastnil bezvadně vymyšlené i zorganizované soutěže, o jejímž charakteru zasvěceným asi nejvíc napoví samotný její název. Spolu s Lýdií jsme dosáhli naprosto nečekaného úspěchu — skončili jsme třetí!
Připojuji několik fotografií.

Celý příspěvek

Matterhorn — jak jsme to ani nezkusili

MatterhornV neděli dopoledne přijíždíme do Cervinie. Je oblačno, Matterhorn se nám schovává v mracích a jen občas ukáže kousek stěny — slušně zasněžený. Podle předpovědi víme, že zítra to nebude nic moc, ale pak by se na dva až tři dny mělo zlepšit počasí.

Celý příspěvek

Ludvík Zifčák a Ježíšek

JežíšekNedaleko od České chalupy, pouhých pár metrů od cesty stojí skalka nazvaná Ježíšek. Z horolezeckého hlediska není příliš významná, je to spíš jen takový větší balvan, i když údolní strana je poměrně vysoká. Přesto není snadné na ni vylézt. Nejsnadnější cesta má klasifikaci V. Když jsem na střední škole začínal lézt, byl mým průvodcem při objevování tohoto sportu kamarád Petr. A Ježíšek byl druhou skalou, na kterou mě vzal. Vylezli jsme tehdy právě nejlehčí Severní stěnku a já byl přitom jištěný lanem. Celý příspěvek

Jizerské tisícovky

Jizerské tisícovkyPři probírce krabice se starými fotografiemi vyplula na světlo obálka s další zajímavou sérií snímků. Po horolezecké vzpomínce tu dnes máme vzpomínku turistickou asi o rok či dva starší. Když nám bylo kolem šestnácti let, vydali jsme se s Petrem po tisícovkách Jizerských hor. Jak se lze přesvědčit na webu tisicovky.cz, je takových vrcholů celkem čtrnáct. To ale platí dnes – tehdy jich bylo pouhých dvanáct! jak je to možné?

Celý příspěvek

Věž pod Ořešníkem

Věž pod Ořešníkem - Mešní cestaV době středoškolských studií jsme s kamarádem Petrem trávili celé víkendy v Jizerských horách. Objevovali jsme pomníčky a skrytá rašelinistě a lezli po skalách. Petr byl jako lezec o dost přede mnou a byl proto aktivnější. Jednou přišel s tím, že v severním svahu Ořešníku našel věž, která není v průvodci a  nemá vrcholovou knížku a  a že tam uděláme nové cesty. Vybavili jsme se pilou, kladivem, oběma našimi skobami, přihodili jsme kopačky podražené mechovkou a vyrazili do hor.

Celý příspěvek

Sloni

Prave jsme dorazili z narodniho parku Yong Don, kde jsme stravili jeden a pul dne na slonim hrbete a pulden cestou na nejvyssi kopec a zpet. Bylo to v tom vedru dost narocne a sedet na zdejsim slonim sedle je po triceti minutach ucinena tortura, mam na zadku ctyri puchyre a vsechno me boli.

Za ten zazitek to kazdopadne ale stoji, nest se na slonim hrbete tri metry nad zemi – to je moc hezke. Navic jsme si vybrali na zdejsi pomery neobvykly a relativne obtizny vylet, takze jsme se opravdu prodirali lesem, slon chobotem strhaval prekazejici padle stromy, brodili jsme se pres reku… Vystup na horu Yong-Don take nevede zrovna po ceste (a my se zprvu bali, ze tam povede vybetonovany chodnicek!), jen misty je takova pesina – maceta se ale i tak hodi.

Bohuzel se mi na zpatecni ceste odmlcela karta a fotak na ni uz nemuze nic ukladat (ackoli se to porad tvari, ze tam je misto na 1500 fotografii) – hlavne ale fotak tvtrdi, ze na ni ani zadne fotky nejsou! Tak fotim na jednu z malych karet a doufam, ze doma z toho neco dokazu vydolovat… Byl by to velky pech, mam tam vsecko od odletu vcetne kompletniho sloniho vyletu…

Zdravim z rozpaleneho Nha Trangu!

Velka trojka 2009 – poznatky

Velká trojkaVšechny obrázky se po kliknutí zvětší

Ortler

Pohled z předvrcholu Ortleru směrem dolů k Monte Zebrů vypadá nehezky, hřeben je rozřachaný. Má to být cca IV, a po troše zkoumání se nám zdálo, že by to snad mohlo jít. Hřeben je tvořen asi čtyřmi věžemi (1 až 4), pak stoupá plotnou (p) na vršek, odkud se stáčí doleva a už celkem rovnoměrně klesá k bivaku.

Celý příspěvek

Výlet do Alp

alpy Krátký výlet do Alp se letos vydařil jen částečně. Vylezli jsme na Ortler hřebenem Hintergrad – to je moc hezká a vzdušná cesta a klasifikace IV se zdá být odpovídající. Největší potíže začínají až cca po osmi stech metrech stoupání, tj. ve dvou třetinách převýšení. Nejprve se obchází ostrý Signalkopf a pak se přelézá poměrně těžké místo – asi čtyři mety vysoký výšvih, následovaný exponovanou skalní jehlou. I dál se pak střídají různě obtížné skalní partie se dvěma úseky strmého firnu.

Ačkoli jsme měli původně jiné plány, sestupovali jsme nakonec normální cestou. Tudy jsem šel poprvé (před lety jsme už Hintergrad vylezl, tehdy jsme se ale vraceli stejnou cestou) a překvapilo mě, že ani ta není úplně lehká. Ortler prostě není žádný choďák a někdejší Rakousko-Uhersko mělo důstojný nejvyšší vrchol.

Pak jsme se autem přes sedlo Stelvio přesunuli na opačnou stranu hor, do městečka Santa Katarina Valfurva, odkud jsme měli v úmyslu vylézt normální cestou na Grand Zebru, neboli Konigspitze.

Celý příspěvek

Campanile Basso

Campanile BassoChce se mi křičet. Stojím na maličkém skalním balkónku vysoko nad údolím. Za zády a pod nohama mám jen vzduch, stovky metrů kamsi hluboko dolů do suti. Chci křičet, dupat a mávat rukama. Ale nemám na to čas, zdola se pomalu blíží Andrea, musím ji jistit, navíc mi prudký vichr stále strhává dobrané lano do západní stěny. Mohlo by se tam někde zachytit, proto ho musím pořád postrkávat pod sebe a stoupat si na ně. Poskakování si proto musím nechat od cesty. Křik taky, nerad bych zmátl svou spolulezkyni neartikulovaným řevem.

Máme za sebou předposlední délku na Campanile Basso.

Celý příspěvek