Kauschkova věž

Na střední škole jsme s kamarádem Petrem obcházeli o oblézali celé Jizerky. Mám na tu doby mnoho krásných vzpomínek a mohu říct, že ve mě zformovala mou celoživotní lásku k Jizerským horám.

Jedna ze vzpomínek se týká Kauschkovy věže. Je to jedna z těch nejhůř dostupných věží v Jizerských horách. Dnes stojí v lese a je často mokrá, v osmdesátých letech se ale tyčila uprostřed paseky.

S Petrem jsme ti tenkrát vylezli nejlehčí cestou, i tak jsme ale museli použít stavění, jinak by to bylo nad naše síly. Vzpomínám si, jak jsme hrdě seděli na vrcholu a nechali se obdivovat od nějakých lezců, procházejících po cestě. Nějak jsme jim jen zapomněli říct, že jsme to nevylezli čistě.

Včera jsem se nachomýtl k horolezeckému promítání a kamarádi ukazovali i fotografie z lezení právě na Kauschkovu věž. A protože jsou pečliví, měli nafocenou i celou vrcholovou knihu. Díky jim proto dnes vím, že ten náš dávný výstup jsme s Petrem provedli 11. září 1989.

Podívejte se na několik snímků vrcholové knihy na Kauschkově věži. Autorem fotografií je Ondřej Maštálko.

jh_kauschkova_vez_2015_10_24-2542

Qaker

Jizerský Qaker 2016Někdy je třeba si pořádně naložit. Vyzkoušet, co to s vámi udělá. Vynikající příležitost k tomu dává Jizerský Qaker. Závod, který každého prověří až až. Padesát vylosovaných věží v Jizerkách, start v pátek v osm večer U Kozy, cíl v sobotu v šest tamtéž. Máte dvaadacet hodin na to, abyste těch věží vylezli co nejvíc. Za vzdálenější věž je víc bodů než za věž bližší, zvolená výstupová cesta nehraje roli. Takže za Čihulovu jehlu (pokud na ni tedy vůbec máte /já nemám/) dostanete jeden jediný bod, zatímco za téměř pěší výstup na Šolcův jehlan získáte body tři. Jenže k Šolcovu jehlanu je to nějakých patnáct kilometrů, které musíte absolvovat tam i zpět…

Společně s Lýdií tu patříme k inventáři, zúčastnili jsme se prvního i druhého ročníku a letos jsme se do Jizerek vydali zas. Tentokrát jsme to pojali docela vážně a rozhodli se vůbec nespat. V batozích sice máme vybavení pro případný nouzový bivak, ale jsme odhodlaní ho použít jen v krajní nouzi.

Když v půl deváté startujeme, prší. Jdeme po Viničné, cesta docela ubíhá. Nejsme rychlí, nechceme spěchat, čeká nás téměř 22 hodin na nohou. Áres, zatím plný sil, lítá sem a tam. Je šťastný jak blecha. Nikdo mu neřekl, co ho čeká. Občas nás nějaká dvojice předejde, ale snažíme se nenechat se tím rozhodit. Ve Ferdinandově U Tetřeva si dáváme kulajdu a malé pivo. Když cestou k Šolcovu jehlanu ztrácíme stezku, dává se do hustého deště. Padá mlha. Navzdory goretexu jsme mokří. Musíme se prodírat promočeným houštím malých boučků. Na GPS vidím, že jsme 20 metrů od skály a i když jsem tu už byl a terén si pamatuji, v mlze vůbec nic nepoznávám. Nemohu ostatně nic poznat, když nic nevidím, dohlednost je dva metry… Lýdia prodělává těžkou krizi, polévka jí nesedla a je jí zle… V jednu hodinu po půlnoci konečně nacházíme Šolcův jehlan a vyšokované a rozhozené Lýdii se nedaří udělat první lezecký krok. Dlužno podotknout, že krok nepříjemný, klouzavý, po mokré skále, v dešti a mlze. Stres, krize. Jsme mokří, je nám zima… Zabalíme to? Pod Šolcovým jehlanem je suchá, listím vystlaná díra. Soukáme se do ní, odpočíváme, pijeme sladký čaj. Vzpomněl jsem si, že na Jehlan se dá vylézt ze strany lehkým komínem s vklíněnými kameny. Jdu se tam podívat a daří se mi vylézt na vršek. Vracím se pro Lýdii a společně stojíme na vrcholu. Prší, fičí vítr, je mlha, zima… Lýdia se zlepšila a já si cením, že do toho stále chce jít. Pokračujeme na Hromovou věž, dvojkový komín naštěstí neklade odpor (bez Árese bychom ho v té mlze možná vůbec nenašli), pamatuji si také, že se odtud dá pohodlně sejít a nemusíme proto stavět improvizované slanění za skalní hrot.

Následuje Březová věžička a pak další přesuny mokrým lesem, brodění potoky a podmáčeným rašeliníkem, bloudění v mlze, občas nějaká mokrá věž, jindy nečekaná rokle nebo pod listím schovaná hluboká díra. Ze všeho zůstávají chaotické vzpomínky: „Soustřeď se na to, kam šlapeš! Soustřeď se na to, kam míříš! Ignoruj mokré větve v obličeji! Všude kolem tebe je mokré bukové houští? To je fuk, stejně jsi durch, nevšímej si toho! Nevšímej si vlastně ničeho, jen pořád šlapej. Šlapej! Šlapej!!!“ Chvilky lezení jsou úleva, bohužel jen kratičká, pak zase do mokrých ponožek v mokrých botách a šlapat.

Svítá, přestalo pršet, i mlha se rozpouští. My jsme stále na cestě. Sestup do údolí, výstup na hřeben. Jsme unavení.

Další věž. Potkáváme budoucí vítěze. Když docházíme k věži, vystupují sólově v obyčejných botách na vrchol. Než si připravíme věci na lezení, jsou dole a běží (!) dál. Všechna čest, s někým takovým soupeřit nemůžeme. Ale Qaker není o soupeření s někým druhým. Tady každý soupeří hlavně sám se sebou. S pokušením to zabalit a jít si sednout někam do tepla. Můj největší soupeř jsem já sám. Áres je v pohodě.

S blížícím se polednem toho začínáme mít opravdu plné zuby. Jsme už šestnáct hodin na nohou. Zaplaťbůh aspoň už neprší…

Návrat po Viničné cestě je utrpení. Árese to taky už nebaví tolik, jako včera večer, ale stále dokáže pobíhat tam a zpět. Viničná plotna je nekonečně daleko. A vylézt na ni? Kde na to máme vzít sílu? Vylezli jsme a tenhle bod nás posunul na medailovou pozici. Po cestě přemítám, jestli to za rok chci podstoupit zase. Nejsem na tohle už náhodu moc starý? Proč si vlastně působit takové utrpení?

_F_012-2048-DSCN6729.jpg

Na Viničné cestě

Před šestou jsme U Kozy. Máme dost. Nevím, jak si mám pod lavici složit nohy, vždycky je to špatně. Áres spí. Ten se má!

Jsme třetí! Moc to nechápu, jsem unavený, chci jenom domů do postele. Musím vydržet do vyhlášení, ale už nechci. Chci do postele. Vyhlašují vítěze, dostáváme s Lýdií ceny, já ale nechci cenu, chci do postele…

14890367_724378294404779_8096520969599475092_o (1).jpg

Třetí místo a vytřeštěný zrak

Dva dny po Qakerovi píšu tenhle text. Rozleželo se mi to. Jsem hrdý, že jsme to s Lýdií dokázali.  A i když není jisté, co mě čeká zítra (ne nadarmo říká básník „Zejtra, co zejtra? Kdožpak ví. // Zejtra si lehneme do rakví.„), vím, co mě čeká příští podzim!


Děkuji Petrovi s Hankou, že to organizují a dopřáli mi tenhle zážitek. Děkuji Lýdii za to, že je dost velký cvok, aby to se mnou absolvovala a moc si cením způsobu, jakým se dokázala vypořádat se svými krizemi. Děkuji svému operovanému kolenu, že mi o sobě nedalo ani jednou vědět. Děkuji doktoru Paterovi, že mi koleno tak dobře spravil. A děkuji osudu, že jsem to zažil a že z toho mám tak dobrý pocit.

Tak za rok!

~*~

 

Z lezení v Jizerkách

Za poslední týdny tu mám několik krátkých videí z lezení v Jizerských horách. Nečekejte záznamy extrémních výkonů, spíš jde o zajímavosti, například jak leze jizerský komín pes…

Stržová plotna

Stržová plotna je schovaná v lese nedaleko Kovadliny a proto bývá často vlhká. S Martinem jsme ale vystihli termín a Martin mi tak mohl natočit první část výstupu Údolní cestou (klasifikace V), až k široké vodorovné spáře, do které se zakládá první jištění.

Borová věž

Na Borovou věž se dá vylézt mnoha cestami. Následující video zobrazuje tu nejjednodušší – Normální cestu s klasifikací I. Pro psa to ovšem není až tak snadné. Áres je ale na skály (a zvlášť na ty jizerské) zvyklý a takovýhle úzký komín ho nerozhodí.

Rozeklaná skála a Slepci o polednách

Takový divný název (Slepci o polednách) nese cesta (s klasifikací II) oprávněně. Když ji totiž chcete vylézt, musíte se nejprve proplížit úzkým otvorem, který je téměř zasypaný vysokou závějí suchého listí. Dostanete se tak do temného komína v nitru skály a tím pak lezete nahoru. Je to hodně těsné a je tam tma jako v pytli. Pěkná zážitková kuriozita.

~*~

Lezení v Německu

Statní svátek 28. září jsme s kamarády strávili lezením v saském Bielatalu. Krásné počasí (a dobrý tip na pěkné skály) nám umožnilo prožít hezký lezecký den. Víceméně náhodou z něj vznikla tři jednoduchá videa, která tu dávám ke shlédnutí.

Talkante (VIIa) na Schöne Nadel

Lýdia dolézá za Martinem krásnou a vzdušnou hranu. Nejtěžší krok je kolem kruhu.

Sehnsucht nach Wärme (VIIb) na Schöne Nadel

Zpočátku mírně převislá cesta (s perfektními chyty) se postupně narovnává a přechází v hladkou stěnu s lištami.

Zauberrücken (VIIc) na Bergstation

Tohle byla nejtěžší cesta dne. Lýdia měla už týden zlomený koneček prstu na pravé ruce. To ji při lezení hodně omezovalo a v nejtěžším místě se nemohla pořádně pravou rukou podržet. Přesto se jí podařilo cestu vybojovat.

~*~

Nos podruhé

Loni na podzim nás Údolní cesta na Nos setřásla. Teprve letos mohu konečně prohlásit, že jsem doopravdy velkej, protože včera jsme tuhle jizerskohorskou metu vylezli. O eleganci se nedá mluvit, tahle obtížnost je zkrátka kousek nad mé možnosti. Ale mám to odškrtnuté. Co je na seznamu dalšího?

~*~

Velký pilíř (Grad pilastro) na Pala di San Martino – 1994 a 2016

Velký pilíř (Grad pilastro) na Pala di San Martino - 1994 a 2016V roce 1994 jsem s přítelkyní vyrazil do Dolomit lézt. Měl jsem málo lezeckých zkušeností, málo vybavení, málo informací. Podle jakéhosi průvodce jsme tehdy vylezli Velký pilíř na Pala di San Martivo v dolomitské skupině Pala. Cesta má klasifikaci IV a je velmi dlouhá. Výškový rozdíl je 600 metrů a cesta samotná má dvacet lanových délek.

V cestě jsme trochu bloudili, byla mlha, pak se dalo i do deště… Ale nakonec se nám ji povedlo vylézt zhruba za deset hodin. Počítali jsme spíš s polovičním časem, takže jsme na vrcholu neměli už nic k jídlu ani k pití. Mohli jsme aspoň přenocovat v bivakovací boudě a sestoupit až ráno. Ráno jsme nejprve netrefili cestu, špatně slanili, přítelkyni rozsekl nos padající kámen, bylo to zkrátka velké dobrodružství.

Z celého výstupu mi zůstalo jen pár vzpomínek a několik nepříliš kvalitních diapozitivů. Přítelkyně tehdy nelezla na prvním konci lana, takže jsem celou cestu vytáhl já. Celá akce byla pro nás oba natolik stresující zážitek, že jsme se už během téhle návštěvy Dolomit do dalšího lezení nepustili a zůstali jsme u turistiky.

1994: Vrchol Pala di San Martino. Šusťáky, bavlněná trička, flanelové košile a svetr od maminky

Letos jsem se na stejné místo vrátil s několika přáteli s cílem vylézt Velký pilíř znovu. V pěti lidech jsme se museli rozdělit na dvě skupiny. První jsem lezl já s Lýdií a Lubošem. Ti byli navázaní na lano cca 8 metrů za sebou a lezli „ve vláčku“ souběžně. Protože většina délek je poměrně lehká, docela to fungovalo. V těžších místech pak Lýdia Luboše dojistila, bylo-li to potřeba. Druhou dvojici tvořili Petr se Zdenou.

Hned nástup nám zkomplikoval plány. Luboš se večer byl k nástupu podívat, nevzal si ale průvodce a nástup jen tak odhadl podle směru pěšinky v suti. Druhý den šel od stanů první a my za ním s tím, že včera to byl prozkoumat a ví, kam jde. Tak se stalo, že jsme nastoupili o padesát až sto metrů víc napravo, než bylo správné. To znamenalo, že jsme prvních 200 až 250 výškových metrů cesty lezli po špatné linii a ztratili hodně času. Do správné cesty jsme se dostali přes věžičku přilepenou ke stěně až po sedmi hodinách lezení. Potkali jsme tu dvě Italky, kterým to sem po správné linii trvalo pouhé čtyři hodiny.

Další časovou ztrátu jsme nabírali čekáním, druhá dvojka nás nestíhala a měli jsme prostoje. Chtěli jsme se ale držet pohromadě. Tempo naší trojice bylo prakticky stejně rychlé, jako tempo italské dvojice.

Z nejdramatičtějšího okamžiku výstupu mám jen zprostředkovaný zážitek. Dobíral jsem lano, když jsem zaslechl rachot padajícího kamení. Z vyprávění kolegů vím, že pod Lubošem se utrhl půlkubíkový blok (na kterém jsme pravděpodobně já i Lýdia předtím stáli a netušili, jak je vratký). Ten se zřítil na Petra se Zdenou. Několik metrů nad nimi se odrazil a jen těsně je minul. Zdenu pak zasypaly jen „menší“ úlomky velikosti cihly. Před vážným zraněním ji nejspíš zachránila přilba a velký batoh.

Druhá komplikace nás postihla v místě, kde nám Italky utekly. Vzaly to doprava přes převislou stěnku, která působila hodně odvážně. Já se rozhodl jít přímo a po římse pak doprava traverzovat do správné linie. Žádná římsa ale nahoře nebyla, ačkoli zdola jsme byli všichni přesvědčeni, že ji vidíme. Naopak, čím výš, tím horší byla situace, stěna se stavěla do stále větší kolmice, nad námi visel převis a traverz doprava představoval velmi vzdušné lezení s obtížností o dost vyšší, než tu měla být. Museli jsme se vrátit. To pro mě znamenalo slézt těch cca 30 m k poslednímu štandu. Pak jsme zřídili slanění, přesvědčili Petra (který byl stejně jako my přesvědčen, že tudy to půjde) pod námi, ať dál neleze a slanili do hodně vzdušného štandu. Při stahování se zaseklo lano, Peter pro něj musel vylézt. Pak jsem se pustil do převisu, který přelezly Italky a ten se ukázal o dost lehčí, než se zdál. Především náš ale dovedl do správné linie. Celá tahle anabáze nás připravila o tři hodiny času.

Další lezení bylo dost exponované a při západu slunce náš přivedlo pod dvoudélkový komín, nejtěžší část výstupu, s klasifikací IV+. Setmělo se velmi rychle, takže lezení v komíně, které opravdu nebylo zadarmo, se už odehrávalo v úplné tmě. Druhá délka komína byla opravdu těžká. Zrušili jsme proto svá lana-dvojčata, nechali si jen jeden pramen a druhý hodili dolů do tmy druhé dvojici. Petr se tak ocitl v pozici druholezce jištěného shora a mohl postupovat rychleji. Komín nás na závěr ještě trochu vypekl. Když se začal pokládat, byli jsme přesvědčeni, že jsme konečně na vrcholu. Nebyla to pravda, čekala nás další délka do dalšího komína. A teprve ten mě o půlnoci, po sedmnácti hodinách lezení, dovezl na hřeben. Než dolezli  ostatní, bylo půl druhé.

Z roku 1994 jsem si pamatoval, že stačí udělat pár kroků po hřebeni a budeme na rozlehlém vrcholu s bivakovací boudou. Všichni jsme toho měli dost a těšili se do postele.

Zatímco Lýdia jistila další lezce, šel jsem se podívat směrem k bivaku. To, co jsem ve světle čelovky uviděl, mě úplně rozhodilo. Nebyli jsme na vrcholu! Skutečný vrchol se tyčil ještě dobrých sto metrů nad námi. Ve tmě se rýsoval černý obrys a strmý hřeben, který k němu stoupal! Byl jsem v té chvíli úplně zmatený. Vylezli jsme na nějaký špatný kopec? Ale tady jiný kopec není… Kde to vlastně jsme? Jediné rozumné řešení -i s ohledem na náš fyzický stav- bylo nouzově bivakovat.

Bivak trval jen čtyři hodiny, měli jsme poměrně slušné závětrné místo, takže jsme se rána dočkali ve slušné formě a trochu i spali. Ráno jsme našli mužíky, značící správnou cestu na vrchol. V těch policích zasypaných sutí bychom se v noci určitě ztratili, nocleh byl dobrá volba. A v osm ráno, pětadvacet hodin poté, co jsem do stěny nastoupil, stojíme konečně na vrcholu!

Pospíme si v bivaku a pak se vydáme na sestup, který taky není zadarmo. Zdena nemá po včerejším karambolu moc jistoty a tak se jistíme asi trochu víc, než je nutné. To ale nevadí, protože v pozdním odpoledni konečně stojíme na kamenité pláni, můžeme sundat sedáky a zabalit lana a vydat se k chatě na zaslouženou večeři.

Před dvaadvaceti lety jsem se evidentně moc nebál a byl jsem rychlý. S jistícími prostředky, které jsem tehdy vlastnil (jednu neúplnou sadu vklíněnců a pár popruhových smyček z Řempa) bych se do takové cesty dnes určitě neodvážil. Přesto je to dnes hezká vzpomínka.

~*~