24 let

Skoro na den po čtyřiadvaceti letech jsem se zase jednou (už pošesté) zapsal do téhle krásné vrcholové knížky. Knížka je popsaná zhruba ze třetiny. Takovým tempem by mohla vydržet ještě padesát let…

This slideshow requires JavaScript.

~*~

 

Reklamy

Kauschkova věž

Na střední škole jsme s kamarádem Petrem obcházeli o oblézali celé Jizerky. Mám na tu doby mnoho krásných vzpomínek a mohu říct, že ve mě zformovala mou celoživotní lásku k Jizerským horám.

Jedna ze vzpomínek se týká Kauschkovy věže. Je to jedna z těch nejhůř dostupných věží v Jizerských horách. Dnes stojí v lese a je často mokrá, v osmdesátých letech se ale tyčila uprostřed paseky.

S Petrem jsme ti tenkrát vylezli nejlehčí cestou, i tak jsme ale museli použít stavění, jinak by to bylo nad naše síly. Vzpomínám si, jak jsme hrdě seděli na vrcholu a nechali se obdivovat od nějakých lezců, procházejících po cestě. Nějak jsme jim jen zapomněli říct, že jsme to nevylezli čistě.

Včera jsem se nachomýtl k horolezeckému promítání a kamarádi ukazovali i fotografie z lezení právě na Kauschkovu věž. A protože jsou pečliví, měli nafocenou i celou vrcholovou knihu. Díky jim proto dnes vím, že ten náš dávný výstup jsme s Petrem provedli 11. září 1989.

Podívejte se na několik snímků vrcholové knihy na Kauschkově věži. Autorem fotografií je Ondřej Maštálko.

jh_kauschkova_vez_2015_10_24-2542

Qaker

Jizerský Qaker 2016Někdy je třeba si pořádně naložit. Vyzkoušet, co to s vámi udělá. Vynikající příležitost k tomu dává Jizerský Qaker. Závod, který každého prověří až až. Padesát vylosovaných věží v Jizerkách, start v pátek v osm večer U Kozy, cíl v sobotu v šest tamtéž. Máte dvaadacet hodin na to, abyste těch věží vylezli co nejvíc. Za vzdálenější věž je víc bodů než za věž bližší, zvolená výstupová cesta nehraje roli. Takže za Čihulovu jehlu (pokud na ni tedy vůbec máte /já nemám/) dostanete jeden jediný bod, zatímco za téměř pěší výstup na Šolcův jehlan získáte body tři. Jenže k Šolcovu jehlanu je to nějakých patnáct kilometrů, které musíte absolvovat tam i zpět…

Společně s Lýdií tu patříme k inventáři, zúčastnili jsme se prvního i druhého ročníku a letos jsme se do Jizerek vydali zas. Tentokrát jsme to pojali docela vážně a rozhodli se vůbec nespat. V batozích sice máme vybavení pro případný nouzový bivak, ale jsme odhodlaní ho použít jen v krajní nouzi.

Když v půl deváté startujeme, prší. Jdeme po Viničné, cesta docela ubíhá. Nejsme rychlí, nechceme spěchat, čeká nás téměř 22 hodin na nohou. Áres, zatím plný sil, lítá sem a tam. Je šťastný jak blecha. Nikdo mu neřekl, co ho čeká. Občas nás nějaká dvojice předejde, ale snažíme se nenechat se tím rozhodit. Ve Ferdinandově U Tetřeva si dáváme kulajdu a malé pivo. Když cestou k Šolcovu jehlanu ztrácíme stezku, dává se do hustého deště. Padá mlha. Navzdory goretexu jsme mokří. Musíme se prodírat promočeným houštím malých boučků. Na GPS vidím, že jsme 20 metrů od skály a i když jsem tu už byl a terén si pamatuji, v mlze vůbec nic nepoznávám. Nemohu ostatně nic poznat, když nic nevidím, dohlednost je dva metry… Lýdia prodělává těžkou krizi, polévka jí nesedla a je jí zle… V jednu hodinu po půlnoci konečně nacházíme Šolcův jehlan a vyšokované a rozhozené Lýdii se nedaří udělat první lezecký krok. Dlužno podotknout, že krok nepříjemný, klouzavý, po mokré skále, v dešti a mlze. Stres, krize. Jsme mokří, je nám zima… Zabalíme to? Pod Šolcovým jehlanem je suchá, listím vystlaná díra. Soukáme se do ní, odpočíváme, pijeme sladký čaj. Vzpomněl jsem si, že na Jehlan se dá vylézt ze strany lehkým komínem s vklíněnými kameny. Jdu se tam podívat a daří se mi vylézt na vršek. Vracím se pro Lýdii a společně stojíme na vrcholu. Prší, fičí vítr, je mlha, zima… Lýdia se zlepšila a já si cením, že do toho stále chce jít. Pokračujeme na Hromovou věž, dvojkový komín naštěstí neklade odpor (bez Árese bychom ho v té mlze možná vůbec nenašli), pamatuji si také, že se odtud dá pohodlně sejít a nemusíme proto stavět improvizované slanění za skalní hrot.

Následuje Březová věžička a pak další přesuny mokrým lesem, brodění potoky a podmáčeným rašeliníkem, bloudění v mlze, občas nějaká mokrá věž, jindy nečekaná rokle nebo pod listím schovaná hluboká díra. Ze všeho zůstávají chaotické vzpomínky: „Soustřeď se na to, kam šlapeš! Soustřeď se na to, kam míříš! Ignoruj mokré větve v obličeji! Všude kolem tebe je mokré bukové houští? To je fuk, stejně jsi durch, nevšímej si toho! Nevšímej si vlastně ničeho, jen pořád šlapej. Šlapej! Šlapej!!!“ Chvilky lezení jsou úleva, bohužel jen kratičká, pak zase do mokrých ponožek v mokrých botách a šlapat.

Svítá, přestalo pršet, i mlha se rozpouští. My jsme stále na cestě. Sestup do údolí, výstup na hřeben. Jsme unavení.

Další věž. Potkáváme budoucí vítěze. Když docházíme k věži, vystupují sólově v obyčejných botách na vrchol. Než si připravíme věci na lezení, jsou dole a běží (!) dál. Všechna čest, s někým takovým soupeřit nemůžeme. Ale Qaker není o soupeření s někým druhým. Tady každý soupeří hlavně sám se sebou. S pokušením to zabalit a jít si sednout někam do tepla. Můj největší soupeř jsem já sám. Áres je v pohodě.

S blížícím se polednem toho začínáme mít opravdu plné zuby. Jsme už šestnáct hodin na nohou. Zaplaťbůh aspoň už neprší…

Návrat po Viničné cestě je utrpení. Árese to taky už nebaví tolik, jako včera večer, ale stále dokáže pobíhat tam a zpět. Viničná plotna je nekonečně daleko. A vylézt na ni? Kde na to máme vzít sílu? Vylezli jsme a tenhle bod nás posunul na medailovou pozici. Po cestě přemítám, jestli to za rok chci podstoupit zase. Nejsem na tohle už náhodu moc starý? Proč si vlastně působit takové utrpení?

_F_012-2048-DSCN6729.jpg

Na Viničné cestě

Před šestou jsme U Kozy. Máme dost. Nevím, jak si mám pod lavici složit nohy, vždycky je to špatně. Áres spí. Ten se má!

Jsme třetí! Moc to nechápu, jsem unavený, chci jenom domů do postele. Musím vydržet do vyhlášení, ale už nechci. Chci do postele. Vyhlašují vítěze, dostáváme s Lýdií ceny, já ale nechci cenu, chci do postele…

14890367_724378294404779_8096520969599475092_o (1).jpg

Třetí místo a vytřeštěný zrak

Dva dny po Qakerovi píšu tenhle text. Rozleželo se mi to. Jsem hrdý, že jsme to s Lýdií dokázali.  A i když není jisté, co mě čeká zítra (ne nadarmo říká básník „Zejtra, co zejtra? Kdožpak ví. // Zejtra si lehneme do rakví.„), vím, co mě čeká příští podzim!


Děkuji Petrovi s Hankou, že to organizují a dopřáli mi tenhle zážitek. Děkuji Lýdii za to, že je dost velký cvok, aby to se mnou absolvovala a moc si cením způsobu, jakým se dokázala vypořádat se svými krizemi. Děkuji svému operovanému kolenu, že mi o sobě nedalo ani jednou vědět. Děkuji doktoru Paterovi, že mi koleno tak dobře spravil. A děkuji osudu, že jsem to zažil a že z toho mám tak dobrý pocit.

Tak za rok!

~*~

 

Z lezení v Jizerkách

Za poslední týdny tu mám několik krátkých videí z lezení v Jizerských horách. Nečekejte záznamy extrémních výkonů, spíš jde o zajímavosti, například jak leze jizerský komín pes…

Stržová plotna

Stržová plotna je schovaná v lese nedaleko Kovadliny a proto bývá často vlhká. S Martinem jsme ale vystihli termín a Martin mi tak mohl natočit první část výstupu Údolní cestou (klasifikace V), až k široké vodorovné spáře, do které se zakládá první jištění.

Borová věž

Na Borovou věž se dá vylézt mnoha cestami. Následující video zobrazuje tu nejjednodušší – Normální cestu s klasifikací I. Pro psa to ovšem není až tak snadné. Áres je ale na skály (a zvlášť na ty jizerské) zvyklý a takovýhle úzký komín ho nerozhodí.

Rozeklaná skála a Slepci o polednách

Takový divný název (Slepci o polednách) nese cesta (s klasifikací II) oprávněně. Když ji totiž chcete vylézt, musíte se nejprve proplížit úzkým otvorem, který je téměř zasypaný vysokou závějí suchého listí. Dostanete se tak do temného komína v nitru skály a tím pak lezete nahoru. Je to hodně těsné a je tam tma jako v pytli. Pěkná zážitková kuriozita.

~*~

Lezení v Německu

Statní svátek 28. září jsme s kamarády strávili lezením v saském Bielatalu. Krásné počasí (a dobrý tip na pěkné skály) nám umožnilo prožít hezký lezecký den. Víceméně náhodou z něj vznikla tři jednoduchá videa, která tu dávám ke shlédnutí.

Talkante (VIIa) na Schöne Nadel

Lýdia dolézá za Martinem krásnou a vzdušnou hranu. Nejtěžší krok je kolem kruhu.

Sehnsucht nach Wärme (VIIb) na Schöne Nadel

Zpočátku mírně převislá cesta (s perfektními chyty) se postupně narovnává a přechází v hladkou stěnu s lištami.

Zauberrücken (VIIc) na Bergstation

Tohle byla nejtěžší cesta dne. Lýdia měla už týden zlomený koneček prstu na pravé ruce. To ji při lezení hodně omezovalo a v nejtěžším místě se nemohla pořádně pravou rukou podržet. Přesto se jí podařilo cestu vybojovat.

~*~