Tagged: Sport

Qaker

Jizerský Qaker 2016Někdy je třeba si pořádně naložit. Vyzkoušet, co to s vámi udělá. Vynikající příležitost k tomu dává Jizerský Qaker. Závod, který každého prověří až až. Padesát vylosovaných věží v Jizerkách, start v pátek v osm večer U Kozy, cíl v sobotu v šest tamtéž. Máte dvaadacet hodin na to, abyste těch věží vylezli co nejvíc. Za vzdálenější věž je víc bodů než za věž bližší, zvolená výstupová cesta nehraje roli. Takže za Čihulovu jehlu (pokud na ni tedy vůbec máte /já nemám/) dostanete jeden jediný bod, zatímco za téměř pěší výstup na Šolcův jehlan získáte body tři. Jenže k Šolcovu jehlanu je to nějakých patnáct kilometrů, které musíte absolvovat tam i zpět…

Společně s Lýdií tu patříme k inventáři, zúčastnili jsme se prvního i druhého ročníku a letos jsme se do Jizerek vydali zas. Tentokrát jsme to pojali docela vážně a rozhodli se vůbec nespat. V batozích sice máme vybavení pro případný nouzový bivak, ale jsme odhodlaní ho použít jen v krajní nouzi.

Když v půl deváté startujeme, prší. Jdeme po Viničné, cesta docela ubíhá. Nejsme rychlí, nechceme spěchat, čeká nás téměř 22 hodin na nohou. Áres, zatím plný sil, lítá sem a tam. Je šťastný jak blecha. Nikdo mu neřekl, co ho čeká. Občas nás nějaká dvojice předejde, ale snažíme se nenechat se tím rozhodit. Ve Ferdinandově U Tetřeva si dáváme kulajdu a malé pivo. Když cestou k Šolcovu jehlanu ztrácíme stezku, dává se do hustého deště. Padá mlha. Navzdory goretexu jsme mokří. Musíme se prodírat promočeným houštím malých boučků. Na GPS vidím, že jsme 20 metrů od skály a i když jsem tu už byl a terén si pamatuji, v mlze vůbec nic nepoznávám. Nemohu ostatně nic poznat, když nic nevidím, dohlednost je dva metry… Lýdia prodělává těžkou krizi, polévka jí nesedla a je jí zle… V jednu hodinu po půlnoci konečně nacházíme Šolcův jehlan a vyšokované a rozhozené Lýdii se nedaří udělat první lezecký krok. Dlužno podotknout, že krok nepříjemný, klouzavý, po mokré skále, v dešti a mlze. Stres, krize. Jsme mokří, je nám zima… Zabalíme to? Pod Šolcovým jehlanem je suchá, listím vystlaná díra. Soukáme se do ní, odpočíváme, pijeme sladký čaj. Vzpomněl jsem si, že na Jehlan se dá vylézt ze strany lehkým komínem s vklíněnými kameny. Jdu se tam podívat a daří se mi vylézt na vršek. Vracím se pro Lýdii a společně stojíme na vrcholu. Prší, fičí vítr, je mlha, zima… Lýdia se zlepšila a já si cením, že do toho stále chce jít. Pokračujeme na Hromovou věž, dvojkový komín naštěstí neklade odpor (bez Árese bychom ho v té mlze možná vůbec nenašli), pamatuji si také, že se odtud dá pohodlně sejít a nemusíme proto stavět improvizované slanění za skalní hrot.

Následuje Březová věžička a pak další přesuny mokrým lesem, brodění potoky a podmáčeným rašeliníkem, bloudění v mlze, občas nějaká mokrá věž, jindy nečekaná rokle nebo pod listím schovaná hluboká díra. Ze všeho zůstávají chaotické vzpomínky: „Soustřeď se na to, kam šlapeš! Soustřeď se na to, kam míříš! Ignoruj mokré větve v obličeji! Všude kolem tebe je mokré bukové houští? To je fuk, stejně jsi durch, nevšímej si toho! Nevšímej si vlastně ničeho, jen pořád šlapej. Šlapej! Šlapej!!!“ Chvilky lezení jsou úleva, bohužel jen kratičká, pak zase do mokrých ponožek v mokrých botách a šlapat.

Svítá, přestalo pršet, i mlha se rozpouští. My jsme stále na cestě. Sestup do údolí, výstup na hřeben. Jsme unavení.

Další věž. Potkáváme budoucí vítěze. Když docházíme k věži, vystupují sólově v obyčejných botách na vrchol. Než si připravíme věci na lezení, jsou dole a běží (!) dál. Všechna čest, s někým takovým soupeřit nemůžeme. Ale Qaker není o soupeření s někým druhým. Tady každý soupeří hlavně sám se sebou. S pokušením to zabalit a jít si sednout někam do tepla. Můj největší soupeř jsem já sám. Áres je v pohodě.

S blížícím se polednem toho začínáme mít opravdu plné zuby. Jsme už šestnáct hodin na nohou. Zaplaťbůh aspoň už neprší…

Návrat po Viničné cestě je utrpení. Árese to taky už nebaví tolik, jako včera večer, ale stále dokáže pobíhat tam a zpět. Viničná plotna je nekonečně daleko. A vylézt na ni? Kde na to máme vzít sílu? Vylezli jsme a tenhle bod nás posunul na medailovou pozici. Po cestě přemítám, jestli to za rok chci podstoupit zase. Nejsem na tohle už náhodu moc starý? Proč si vlastně působit takové utrpení?

_F_012-2048-DSCN6729.jpg

Na Viničné cestě

Před šestou jsme U Kozy. Máme dost. Nevím, jak si mám pod lavici složit nohy, vždycky je to špatně. Áres spí. Ten se má!

Jsme třetí! Moc to nechápu, jsem unavený, chci jenom domů do postele. Musím vydržet do vyhlášení, ale už nechci. Chci do postele. Vyhlašují vítěze, dostáváme s Lýdií ceny, já ale nechci cenu, chci do postele…

14890367_724378294404779_8096520969599475092_o (1).jpg

Třetí místo a vytřeštěný zrak

Dva dny po Qakerovi píšu tenhle text. Rozleželo se mi to. Jsem hrdý, že jsme to s Lýdií dokázali.  A i když není jisté, co mě čeká zítra (ne nadarmo říká básník „Zejtra, co zejtra? Kdožpak ví. // Zejtra si lehneme do rakví.„), vím, co mě čeká příští podzim!


Děkuji Petrovi s Hankou, že to organizují a dopřáli mi tenhle zážitek. Děkuji Lýdii za to, že je dost velký cvok, aby to se mnou absolvovala a moc si cením způsobu, jakým se dokázala vypořádat se svými krizemi. Děkuji svému operovanému kolenu, že mi o sobě nedalo ani jednou vědět. Děkuji doktoru Paterovi, že mi koleno tak dobře spravil. A děkuji osudu, že jsem to zažil a že z toho mám tak dobrý pocit.

Tak za rok!

~*~

 

Reklamy

Sviní kámen – Údolní cesta (VI, W. Ginzel, A Mai, H. Ginzel, 28.7. 1954)

Sviní kámen - Údolní cesta (VI,  W. Ginzel, A Mai, H. Ginzel, 28.7. 1954)Na státní svátek 8. května jsme se vydali lézt do Jizerských hor. Protože jsme všichni tři poctivě fotografovali a točili, podařilo se nám docela pěkně dokumentovat dvě hezké cesty. Předkládám snímky a videa z druhé z nich.

Autory fotografií jsme všichni tři – tedy Petr, Standa i já.

Celý příspěvek