Věž pod Ořešníkem po 31 letech

Je to už skoro deset let, co jsem tu psal o svém dávném zážitku z Věže pod Ořešníkem. S Petrem jste tu tehdy podnikli domnělé prvovýstupy. Text byl inspirován čtyřmi fotografiemi, které na mě vypadly ze zapomenuté krabice.

Letos na podzim jsme s Bárou zase jednou procházeli pod touhle skálou a konečně nazrál čas na ni zase jednou vylézt. A protože Mešní cestu mám už léta vylezenou, byla tentokrát řada na Báře. Nedělalo jí to samozřejmě žádné problémy a tak jsem mohl v klidu fotit. A mohu proto nabídnout srovnání fotografií pořízených s jedenatřicetiletým rozestupem.

Svižný zdvih do sokolíka
Krok do vodorovné spáry
Nátah k žebru na hraně komína
Komín

Zásluhou Karla Turpiše se mi dostal do ruky i sken protokolu, který tehdy Petr podával. Díky němu vím, že staré fotografie pocházejí z 13. října 1989. Protokol můžete porovnat s nákresem, který v roce 2019 vytvořil Jiří Hušek (a který s jeho svolením přebírám ze serveru Skalní oblasti). Několik cest přibylo, některé se jmenují jinak, než jsme je pojmenovali my. A navíc — Jirka umí kreslit. :)

Zajímavé také je, že ta „naše“ Mešní cesta (podle Jirky Huška Údolní (Mešní)) se na Skalních oblastech dnes jmenuje Normální cesta. Informace mezi lezci asi proudí spletitými cestičkami. Uvidíme, v jaké podobě se názvy ustálí za dalších třicet let. :)

A jak Věž pod Ořešníkem vlastně vypadá? Nic moc. :)

Věž pod Ořešníkem na podzim 2015

~*~

Epidemie a inženýr – vyhodnocení

Koncem října jsem zveřejnil odhad počtu mrtvých na koronavirus do 15.11. Hned na úvod musím konstatovat, že jsem se opravdu hodně nestrefil.

Můj odhad vývoje denního počtu mrtvých mezi 21.10. 2020 a 15.11. 2020 vypadat takto.

Údaje o úmrtích se ve statistikách objevují se zpožděním. Proto jsem po 15.11. vyčkal něco víc než týden, než jsem se pustil do vyhodnocené svých (víc než chabých) výsledků.

Už po dvou týdnech se skutečnost začala významně odchylovat od předpovědi. Tato odchylka se s každým dalším dnem zvětšovala. Názorně to ilustruje následující graf.

Zhruba do konce října model zhruba odpovídal skutečnosti. Pak už se o shodě nedá mluvit.

Vývoj celkového počtu mrtvých podle modelu a ve skutečnosti vidíme na následujícím grafu:

Je zjevné, že jsem se nestrefil. Předpověděl jsem zhruba 11 tisíc mrtvých, bylo jich přibližně šest a půl tisíce.

Kde by mohl být problém? Možná na to odpovídá prof. Flegr v tomto příspěvku, netroufám si to ale posuzovat.

Jaké si z toho vzít poučení? Nemontovat se do věcí, kterým nerozumím. A když už se do nich montuji, neprezentovat to veřejně. A když už to prezentuji veřejně, tak přiznat, že jsem se mýlil.

~*~

Epidemie a inženýr podruhé a (snad) bez chyb

V článku Epidemie a inženýr, odhad úmrtí do 15.11.2020 jsem se dopustil několika chyb při práci s daty. Špatně jsem vybíral rozsahy dat a proto jsem dostal špatný model.

Jsem strojař a ne statistik. Na vodorovné ose grafů je datum a ne normální číslo, jak jsem z mechaniky zvyklý. Proto jsem chyboval.

V tomto článku se pokusím model opravit. Protože už uplynul nějaký čas, tak mohu opravený model začít také srovnávat se skutečností.

Takto vypadá počet úmrtí od začátku září do 20. října v grafu s logaritmickou svislou osou. Těmito body je proložená přímka

Vykreslím tentýž graf s normální svislou osou a protáhnu si aproximaci (v této oblasti už vlastně extrapolaci) až do 15.11. Protože jsem delogaritmoval, je z přímky exponenciála.

Od 20.10. už uplynulo několik dní a to mi umožní se podívat jak se model strefuje do skutečnosti. To vidíme na následujícím grafu.

Je zřejmé, že zpočátku byla přesnost velmi dobrá. V posledních dnech ale umírá mnohem méně lidí, než mi vyšlo z modelu a prudce narůstá rozdíl mezi skutečností a modelem.

Domnívám se, že ta prudce narůstající odchylka není dobrá zpráva o přestřeleném odhadu. Je známo, že počty mrtvých se do databází dostávají se zpožděním a zpětně se doplňují k příslušným datům. Myslím, že po doplnění všech úmrtí (tj. za několik dní) bude odchylka mezi modelem a skutečností mnohem menší. To ale teprve uvidíme.

Nutno podotknout, že se z téhož důvodu nejspíš změnila i data o úmrtích mezi 1.9. a 20.10. a proto dnešní aproximace je trochu jiná (strmější), než byla aproximace, kterou jsem provedl 21.10 (kdybych ji tehdy měl dobře).

Jak to vypadá s celkovým počtem úmrtí podle modelu a ve skutečnosti, ukazuje následující graf. Rozdíl mezi skutečností (3305) a modelem (3594) pro dnešní den je roven součtu odchylek, které jsou zapsané u modrých bodů v předchozím grafu.

I v tomto grafu narůstá zřejmě (z výše uvedených důvodů) odchylka mezi modelem a skutečností rychleji, než by odpovídalo realitě. I zde bude asi lépe několik dnů vyčkat, než budeme posuzovat shodu

V tomto grafu také vidíme koncový stav modelu k 15.11. Vychází necelých 11 tisíc mrtvých.

Epidemie a inženýr, odhad úmrtí do 15.11.2020

Edit 2.11.: Odhad počtu mrtvých z konce tohoto článku je nesprávný. Opravený výpočet jsem zveřejnil v textu Epidemie a inženýr podruhé a (snad) bez chyb.

Jako technik jsem se rozhodl podívat na čísla, která jsou veřejně dostupná a která popisují epidemii koronaviru v České republice. Data zpracovávám 21. října 2020.

Jednoduché zobrazení dat

Začnu grafy, které obsahují data tak, jak jsou k dispozici (přesněji k dispozici jsou kumulativní data pro jednotlivé dny, z nichž si snadno spočtete denní přírůstky).

Na následujích dvou grafech jsou denní přírůstky nakažených, mrtvých a vyléčených. První graf má normální svislou osu, druhý graf má svislou logaritmickou. Ta dovolí přehlednější zobrazení dat s velkými řádovými rozdíly. Navíc s použitím této osy je exponenciální růst (který se dá v některých fázích epidemie předpokládat) zobrazen jako lineární průběh. A přímku v grafu můžeme pouhým pohledem dobře identifikovat.

Vyhlazení grafu (který je rozkmitán týdenní periodicitou způsobenou pracovním týdnem) můžeme dosáhnout klouzavým průměrováním přes sedmidenní bloky. Výsledek (tj. průměr pro jednotlivé týdny) s použitím logaritmické svislé osy ukazuje následující obrázek.

Podíváme-li se na grafy nakažených a mrtvých, můžeme říct, že křivka mrtvých s určitým zpožděním zhruba kopíruje křivku nakažených.

Optimistický odhad počtu mrtvých

Začátek epidemie

Podívejme se detailně na začátek epidemie (do 15.6. 2020). Vidíme tu graf nakažených a mrtvých a také graf nakažených, posunutý doprava o 11 dnů. Evidentně je dost podobný grafu mrtvých.

Vynásobíme počty nakažených číslem 0,035 a posuneme graf o 11 dnů doprava. Vidíme, že takto získaný průběh docela pěkně koresponduje s průběhem úmrtí.

Můžeme tedy prohlásit, že na začátku epidemie zemřelo zhruba 3,5% pozitivních a to zhruba 11 dní po testu.

Aktuální stav epidemie

Na následujícím grafu vidíme aktuální stav epidemie (data od 1.9.2020).

Vynásobíme počet nakažených číslem 0,035 a celý graf posuneme doprava o 22 dnů. Uvidíme takovýto obrázek:

Tady je zřejmé, že počet úmrtí ve skutečnosti roste rychleji, než by vycházelo na základě počtu infikovaných. Lepší odhad ale nemáme, takže použijeme tento.

V současné době tedy zemře přibližně 3,5% pozitivních a to zhruba 22 dní po pozitivním testu.

Není úkolem inženýra pátrat po důvodech. Snažím se pouze skutečnost popsat nějakým jednoduchým a přitom použitelným modelem.

Výsledný (optimistický) model

Bylo-li na začátku zpoždění 11 dnů a dnes je zpoždění 22 dnů, mohu předpokládat, že zpoždění postupně narůstalo z jedné z hodnoty k té druhé. Řekněme že nárůst zpoždění byl lineární. V takovém případě dostáváme tento graf:

Náš model (modré body) přibližně popisuje realitu. V současné fázi je ale zřejmě optimističtější, než skutečnost. Modré body v pravé části grafu můžeme tedy použít jako optimistický model vývoje současné situace. Skutečnost bude pravděpodobně horší.

Modré body v pravé čísti grafu představují odhad denních úmrtí. Postačí tedy sečíst hodnoty a dostaneme optimistický odhad počtu úmrtí v nejbližších dnech. Součet pro následující tři týdny (do 15.11) je 3015. Aktuální počet úmrtí je 1619.

Optimistický model tedy dává k 15.11. celkem 4634 mrtvých.

Odhad pomocí extrapolace

Podívejme se na vývoj denního počtu mrtvých od začátku září. Graf má logaritmickou svislou osu. Na první pohled je jasné, že se jedná o exponenciální růst.

Je snadné proložit tyto body přímkou. Jak to bude vypadat s logaritmickou svislou osou a s „obyčejnou“ svislou osou ukazují následující dva grafy

Použijeme nyní extrapolaci. Graf přímky protáhneme o 21 dnů. Výsledek si opět ukážeme s logaritmickou a lineární svislou osou.

Integrováním pravé části křivky z posledního grafu získáme další odhad počtu mrtvých v průběhu následujících tří týdnů (tj. do 15.11. 2020). Vychází to na 4552 mrtvých lidí navíc k aktuálnímu počtu úmrtí, který je 1619.

Extrapolací do 15.11. 2020 jsme dostali odhad 6172 mrtvých.

Co v modelu není a mohlo by být, kdybych věděl, jak to zahrnout

  • Vliv skutečného počtu nakažených (testování totiž evidentně nestíhá zachytávat nakažené)
  • Vliv časového vývoje věkové struktury nakažených
  • vliv toho, že se se brzy zaplní nemocnice (to významně zhorší bilanci mrtvých, navíc přibydou mrtví s jinými potížemi, kterým se nedostalo adekvátního ošetření)
  • Vliv vládních opatření

Lezecký minislovníček

Abychom si lépe zalezli na německém písku, musíme správně přečíst horolezecké průvodce. A k tomu se může hodit jednostránkový slovníček, který jsem vytvořil a který by snad mohl pokrýt většinu potřebných termínů. Stačí vytisknout a vložit si ho do průvodce.

Stahujte zde: DE-CZ-slovnik-2020-08-20

Přijímám upozornění na chyby, náměty na vylepšení nebo na doplnění. Zda a kdy je případně zapracuji, to ale nevím. :)

Letní čas? Zimní čas? Biočas!

Rozhodl jsem se také přispět do debat o tom, jaký je vlastně ten „správný“ čas, který bychom měli trvale používat po zrušení střídání letního a astronomického času. A protože je zbytečné držet se překonaných koncepcí, navrhuji novou – lepší – koncepci času.

Libovolnost definice času

V první řadě si musíme uvědomit, že čas, tak jak ho používáme, je lidský vynález. Není to tedy nic s absolutní platností. Že bude pravé poledne v okamžiku, kdy slunce stojí nejvýš na obloze (astronomický čas) je prostě naše volba, která nemá jiný důvod, než naše rozhodnutí. Stejně tak to, že dobu mezi dvěma po době následujícími průchody nejvyšším bodem rozdělíme na 24 dílů a každý díl na šedesát dalších atd. Pro taková rozhodnutí neexistuje objektivní důvod, to jsme si prostě tak „usmysleli“.

Druhý důležitý aspekt je, že je tu „čas pro nás“ a nikoli „my pro čas“. Jinak řečeno – když si chceme nějak zavést měření času, měli bychom ho zavést tak, aby nám vyhovovalo. Děláme to přece právě pro sebe.

Pokud si tedy čas můžeme zavést libovolně a současně je žádoucí ho zavést tak, aby nám sloužil, jak to nejlépe udělat? Řešením problému je biočas!

Nejlepší definice času — biočas

Lidé se nejlépe vyspí potmě. Přes den jsou pak aktivní. Je to přirozený rytmus, který jsme získali během miliónů let evoluce. Tento rytmus je nutné respektovat s ohledem na naše zdraví. 

Čas tedy musíme zavést tak, aby v noci byla tma a ve dne světlo. Odvodíme ho proto od východu a západu slunce. 

Biočas nastavíme tak, aby slunce na daném místě vycházelo v šest hodin ráno a zapadalo v šest hodin večer. Tím docílíme toho, že dvanáct hodin bude světlo a dvanáct hodin bude tma.

Je to optimální rozdělení. V noci je tma a spí se (přinejmenším větší část noci), přes den je světlo a bdí se. Nepřizpůsobuji tedy násilím naše přirozené biologické cykly uměle vnucenému času. Dělám to naopak. Konstruuji čas tak, aby sloužil nám a hlavně našemu zdraví. 

Protože takový čas optimálně podporuje naše zdraví, nazývám ho biočas.

Pokud chcete namítnout, že slunce vychází a zapadá každý den jindy, mýlíte se. To platí pouze v dosavadní definici času. V biočasu Slunce vždy a všude vychází v šest a zapadá v šest. Budete si podle východů a západů slunce moci nařizovat své biohodinky.

Námitky

Lidé jsou od přírody konzervativní a nemají moc rádi změny. Jsem si jist, že můj návrh biočasu najde množství odpůrců s řadou „dobrých důvodů“ proti jeho zavedení. Většinou se ale bude jednat pouze o nechuť k pozitivní změněně.

Některé námitky mě napadají už teď, pokusím se na ně tedy odpovědět.

Námitka 1 – nutnost neustálého přeřizování hodinek

Dnes jsou hodinky konstruované pro měření starého času. Pokud bychom je chtěli použít pro biočas, vyžadovalo by to neustálé přeřizování (i několikrát během dne). To je pravda. Je to ale problém jen technický. Dnešní doba digitálních zařízení která znají svou polohu, situaci usnadňuje. Implementovat biočas do mobilu nebude problém. A staré hodinky? Ty se prostě postupem času změní v muzeální exponáty, stejně jako jsou jimy dnes hodiny přesýpací nebo vodní. Bude z nich hezké kuriózum, dokládající, jak primitivně a nebiologicky se dřív definoval čas a jak násilně se mu musel přizpůsobovat přirozený rytmus lidského života. 

Námitka 2 — v každém místě na Zemi bude jiný čas

To je samozřejmý důsledek toho, že je Země kulatá, otáčí se a obíhá kolem Slunce. Nelze to ale považovat za důvod pro znásilňování přirozených biorytmů. Doba digitálních zařízení bez problémů umožní sychronizovat kalendáře na různých místech na Zemi a když si s někým domluvíte on-line konverzaci přes půl světa, vaše počítače a mobily už budou vědět, v kolik hodin vašeho biočasu vám váš meeting připomenout. Je to pouze technická otázka, nic víc. Technika, stejně jako čas, tu musí být pro nás. Nejsme na světě proto, abych jí otročili, je to právě naopak.

Námitka 3 – během roku bude kolísat délka 1 hodiny

To je opět samozřejmý důsledek Keplerových (resp. Newtonových) zákonů, podle nichž se řídí nebeská mechanika. V létě jsou dlouhé dny a člověk je přirozeně aktivní, v zimě jsou dlouhé noci a člověku se chce spát. Proč ho proto nutit, aby se takovým přirozeným impulzům vzpíral? Je naopak zcela logické jim vyjít vstříc. Inu, bude tedy délka jedné hodiny (jedné minuty, jedné sekundy…) větší v létě a kratší v zimě. Vadí to? Proč? A aby snad sprinteři nechtěli dělat světové rekordy na 100m jen v době letního slunovratu na severním pólu (rád bych viděl, zda by i za takových podmínek udržel svůj světový rekord stávající rekordman), tak pro měření časových intervalů použijeme nějaký „střední (technický) čas“. Délka jedné biohodiny bude ve srovnání s technickou hodinou kolísat, ničemu to ale nebude vadit. Naopak, bude přirozený důsledek toho, že biočas slouží člověku a jeho zdraví.

Námitka 4 — při přesunech se bude plynule měnit čas

Biočas bude v různých místech na Zemi různý, to je samozřejmé. Lidé mají přece v každém místě své biorytmy, odvozené od místních východů a západů slunce. Navíc to platí i dnes, pouze je to uděláno nebiologickým a  nesmírně hrubým a primitivním způsobem – rozdělením do čtyřiadvaceti časových pásem.

Váš mobilní telefon přece ví, kde se nachází a není proto problém zařídit (a také to tak bude zařízeno), aby stále ukazoval místní biočas. Nepřinese to komplikace o nic větší, než jaké přináší existence stávajících časových pásem.

Námitka 5 — problémy s jízdními řády

Tak tohle není námitka, ale nepochopení. Když v jízdním řádu najdete, že do Semil dorazíte v 16:30, bude to pochopitelně v 16:30 semilského biočasu. A když váš navazující spoj podle jízdního řádu odjíždí v 17:03, bude to samozřejmě také podle semilského biočasu. Kde je tedy problém? Problém vidí jen ti, kteří nechtějí vidět výhody biočasu a trvají na zastaralé a nefyziologické definici času podle nejvyšší polohy Slunce.

Námitka 6 — kolísající pracovní doba

V létě budeme pracovat déle a v zimě méně. Bude to tak všude na světě. To není přece žádná komplikace. A jestli vám to vadí, mohou se zapojit odbory a dojednat úpravy začátku a konce pracovní doby v průběhu roku. 

Shrnutí

Nesmíme být otroky čas. Čas je lidský vynález a lidem proto musí sloužit. 

Biočas je nová definice času maximálně vycházející vstříc přirozenému rytmu lidského života.

Biočas je čas budoucnosti.

Jako každá nová věc, i zavedení biočasu bude stát na odpovědi na jednoduchou otázku. Ta otázka zní: Chceme i nadále otročil rigidnímu starému času, nebo chceme zdravě žít podle přirozeného biočasu?
Každý se musí rozhodnout sám za sebe. 

Kauschkova věž

Na střední škole jsme s kamarádem Petrem obcházeli o oblézali celé Jizerky. Mám na tu doby mnoho krásných vzpomínek a mohu říct, že ve mě zformovala mou celoživotní lásku k Jizerským horám.

Jedna ze vzpomínek se týká Kauschkovy věže. Je to jedna z těch nejhůř dostupných věží v Jizerských horách. Dnes stojí v lese a je často mokrá, v osmdesátých letech se ale tyčila uprostřed paseky.

S Petrem jsme ti tenkrát vylezli nejlehčí cestou, i tak jsme ale museli použít stavění, jinak by to bylo nad naše síly. Vzpomínám si, jak jsme hrdě seděli na vrcholu a nechali se obdivovat od nějakých lezců, procházejících po cestě. Nějak jsme jim jen zapomněli říct, že jsme to nevylezli čistě.

Včera jsem se nachomýtl k horolezeckému promítání a kamarádi ukazovali i fotografie z lezení právě na Kauschkovu věž. A protože jsou pečliví, měli nafocenou i celou vrcholovou knihu. Díky jim proto dnes vím, že ten náš dávný výstup jsme s Petrem provedli 11. září 1989.

Podívejte se na několik snímků vrcholové knihy na Kauschkově věži. Autorem fotografií je Ondřej Maštálko.

jh_kauschkova_vez_2015_10_24-2542

Qaker

Jizerský Qaker 2016Někdy je třeba si pořádně naložit. Vyzkoušet, co to s vámi udělá. Vynikající příležitost k tomu dává Jizerský Qaker. Závod, který každého prověří až až. Padesát vylosovaných věží v Jizerkách, start v pátek v osm večer U Kozy, cíl v sobotu v šest tamtéž. Máte dvaadacet hodin na to, abyste těch věží vylezli co nejvíc. Za vzdálenější věž je víc bodů než za věž bližší, zvolená výstupová cesta nehraje roli. Takže za Čihulovu jehlu (pokud na ni tedy vůbec máte /já nemám/) dostanete jeden jediný bod, zatímco za téměř pěší výstup na Šolcův jehlan získáte body tři. Jenže k Šolcovu jehlanu je to nějakých patnáct kilometrů, které musíte absolvovat tam i zpět…

Společně s Lýdií tu patříme k inventáři, zúčastnili jsme se prvního i druhého ročníku a letos jsme se do Jizerek vydali zas. Tentokrát jsme to pojali docela vážně a rozhodli se vůbec nespat. V batozích sice máme vybavení pro případný nouzový bivak, ale jsme odhodlaní ho použít jen v krajní nouzi.

Když v půl deváté startujeme, prší. Jdeme po Viničné, cesta docela ubíhá. Nejsme rychlí, nechceme spěchat, čeká nás téměř 22 hodin na nohou. Áres, zatím plný sil, lítá sem a tam. Je šťastný jak blecha. Nikdo mu neřekl, co ho čeká. Občas nás nějaká dvojice předejde, ale snažíme se nenechat se tím rozhodit. Ve Ferdinandově U Tetřeva si dáváme kulajdu a malé pivo. Když cestou k Šolcovu jehlanu ztrácíme stezku, dává se do hustého deště. Padá mlha. Navzdory goretexu jsme mokří. Musíme se prodírat promočeným houštím malých boučků. Na GPS vidím, že jsme 20 metrů od skály a i když jsem tu už byl a terén si pamatuji, v mlze vůbec nic nepoznávám. Nemohu ostatně nic poznat, když nic nevidím, dohlednost je dva metry… Lýdia prodělává těžkou krizi, polévka jí nesedla a je jí zle… V jednu hodinu po půlnoci konečně nacházíme Šolcův jehlan a vyšokované a rozhozené Lýdii se nedaří udělat první lezecký krok. Dlužno podotknout, že krok nepříjemný, klouzavý, po mokré skále, v dešti a mlze. Stres, krize. Jsme mokří, je nám zima… Zabalíme to? Pod Šolcovým jehlanem je suchá, listím vystlaná díra. Soukáme se do ní, odpočíváme, pijeme sladký čaj. Vzpomněl jsem si, že na Jehlan se dá vylézt ze strany lehkým komínem s vklíněnými kameny. Jdu se tam podívat a daří se mi vylézt na vršek. Vracím se pro Lýdii a společně stojíme na vrcholu. Prší, fičí vítr, je mlha, zima… Lýdia se zlepšila a já si cením, že do toho stále chce jít. Pokračujeme na Hromovou věž, dvojkový komín naštěstí neklade odpor (bez Árese bychom ho v té mlze možná vůbec nenašli), pamatuji si také, že se odtud dá pohodlně sejít a nemusíme proto stavět improvizované slanění za skalní hrot.

Tři čtvrtě na jednu, jsme u Hromové věže a v průchodu na nás chvíli ani moc neprší. Zato tu pěkně protahuje.
Tři čtvrtě na jednu, jsme u Hromové věže a v průchodu na nás chvíli ani moc neprší. Zato tu pěkně protahuje.

Následuje Březová věžička a pak další přesuny mokrým lesem, brodění potoky a podmáčeným rašeliníkem, bloudění v mlze, občas nějaká mokrá věž, jindy nečekaná rokle nebo pod listím schovaná hluboká díra. Ze všeho zůstávají chaotické vzpomínky: „Soustřeď se na to, kam šlapeš! Soustřeď se na to, kam míříš! Ignoruj mokré větve v obličeji! Všude kolem tebe je mokré bukové houští? To je fuk, stejně jsi durch, nevšímej si toho! Nevšímej si vlastně ničeho, jen pořád šlapej. Šlapej! Šlapej!!!“ Chvilky lezení jsou úleva, bohužel jen kratičká, pak zase do mokrých ponožek v mokrých botách a šlapat.

Svítá, přestalo pršet, i mlha se rozpouští. My jsme stále na cestě. Sestup do údolí, výstup na hřeben. Jsme unavení.

Další věž. Potkáváme budoucí vítěze. Když docházíme k věži, vystupují sólově v obyčejných botách na vrchol. Než si připravíme věci na lezení, jsou dole a běží (!) dál. Všechna čest, s někým takovým soupeřit nemůžeme. Ale Qaker není o soupeření s někým druhým. Tady každý soupeří hlavně sám se sebou. S pokušením to zabalit a jít si sednout někam do tepla. Můj největší soupeř jsem já sám. Áres je v pohodě.

Dolní hlídač
Střední hlídač
Velký Štolpich, vpravo Stojka
Divá Máří

S blížícím se polednem toho začínáme mít opravdu plné zuby. Jsme už šestnáct hodin na nohou. Zaplaťbůh aspoň už neprší…

Návrat po Viničné cestě je utrpení. Árese to taky už nebaví tolik, jako včera večer, ale stále dokáže pobíhat tam a zpět. Viničná plotna je nekonečně daleko. A vylézt na ni? Kde na to máme vzít sílu? Vylezli jsme a tenhle bod nás posunul na medailovou pozici. Po cestě přemítám, jestli to za rok chci podstoupit zase. Nejsem na tohle už náhodu moc starý? Proč si vlastně působit takové utrpení?

_F_012-2048-DSCN6729.jpg

Na Viničné cestě

Před šestou jsme U Kozy. Máme dost. Nevím, jak si mám pod lavici složit nohy, vždycky je to špatně. Áres spí. Ten se má!

Jsme třetí! Moc to nechápu, jsem unavený, chci jenom domů do postele. Musím vydržet do vyhlášení, ale už nechci. Chci do postele. Vyhlašují vítěze, dostáváme s Lýdií ceny, já ale nechci cenu, chci do postele…

14890367_724378294404779_8096520969599475092_o (1).jpg

Třetí místo a vytřeštěný zrak

Dva dny po Qakerovi píšu tenhle text. Rozleželo se mi to. Jsem hrdý, že jsme to s Lýdií dokázali.  A i když není jisté, co mě čeká zítra (ne nadarmo říká básník „Zejtra, co zejtra? Kdožpak ví. // Zejtra si lehneme do rakví.„), vím, co mě čeká příští podzim!

Děkuji Petrovi s Hankou, že to organizují a dopřáli mi tenhle zážitek. Děkuji Lýdii za to, že je dost velký cvok, aby to se mnou absolvovala a moc si cením způsobu, jakým se dokázala vypořádat se svými krizemi. Děkuji svému operovanému kolenu, že mi o sobě nedalo ani jednou vědět. Děkuji doktoru Paterovi, že mi koleno tak dobře spravil. A děkuji osudu, že jsem to zažil a že z toho mám tak dobrý pocit.

Tak za rok!

~*~

 

Z lezení v Jizerkách

Za poslední týdny tu mám několik krátkých videí z lezení v Jizerských horách. Nečekejte záznamy extrémních výkonů, spíš jde o zajímavosti, například jak leze jizerský komín pes…

Stržová plotna

Stržová plotna je schovaná v lese nedaleko Kovadliny a proto bývá často vlhká. S Martinem jsme ale vystihli termín a Martin mi tak mohl natočit první část výstupu Údolní cestou (klasifikace V), až k široké vodorovné spáře, do které se zakládá první jištění.

Borová věž

Na Borovou věž se dá vylézt mnoha cestami. Následující video zobrazuje tu nejjednodušší – Normální cestu s klasifikací I. Pro psa to ovšem není až tak snadné. Áres je ale na skály (a zvlášť na ty jizerské) zvyklý a takovýhle úzký komín ho nerozhodí.

Rozeklaná skála a Slepci o polednách

Takový divný název (Slepci o polednách) nese cesta (s klasifikací II) oprávněně. Když ji totiž chcete vylézt, musíte se nejprve proplížit úzkým otvorem, který je téměř zasypaný vysokou závějí suchého listí. Dostanete se tak do temného komína v nitru skály a tím pak lezete nahoru. Je to hodně těsné a je tam tma jako v pytli. Pěkná zážitková kuriozita.

~*~

Lezení v Německu

Statní svátek 28. září jsme s kamarády strávili lezením v saském Bielatalu. Krásné počasí (a dobrý tip na pěkné skály) nám umožnilo prožít hezký lezecký den. Víceméně náhodou z něj vznikla tři jednoduchá videa, která tu dávám ke shlédnutí.

Talkante (VIIa) na Schöne Nadel

Lýdia dolézá za Martinem krásnou a vzdušnou hranu. Nejtěžší krok je kolem kruhu.

Sehnsucht nach Wärme (VIIb) na Schöne Nadel

Zpočátku mírně převislá cesta (s perfektními chyty) se postupně narovnává a přechází v hladkou stěnu s lištami.

Zauberrücken (VIIc) na Bergstation

Tohle byla nejtěžší cesta dne. Lýdia měla už týden zlomený koneček prstu na pravé ruce. To ji při lezení hodně omezovalo a v nejtěžším místě se nemohla pořádně pravou rukou podržet. Přesto se jí podařilo cestu vybojovat.

~*~

Nos podruhé

Loni na podzim nás Údolní cesta na Nos setřásla. Teprve letos mohu konečně prohlásit, že jsem doopravdy velkej, protože včera jsme tuhle jizerskohorskou metu vylezli. O eleganci se nedá mluvit, tahle obtížnost je zkrátka kousek nad mé možnosti. Ale mám to odškrtnuté. Co je na seznamu dalšího?

Nad čtvrtým kruhem, tady už to je lehčí
Pohled k nástupu
Máme to!
Petr
Autor
Nos
Nos
Polední zub
Hřeben Frýdlantského cimbuří
My a Nos :)

~*~

Velký pilíř (Grand pilastro) na Pala di San Martino – 1994 a 2016

Velký pilíř (Grad pilastro) na Pala di San Martino - 1994 a 2016V roce 1994 jsem s přítelkyní vyrazil do Dolomit lézt. Měl jsem málo lezeckých zkušeností, málo vybavení, málo informací. Podle jakéhosi průvodce jsme tehdy vylezli Velký pilíř na Pala di San Martivo v dolomitské skupině Pala. Cesta má klasifikaci IV a je velmi dlouhá. Výškový rozdíl je 600 metrů a cesta samotná má dvacet lanových délek.

Devadesátá léta – doba obrovských fleesových bund a analogových fotoaparátů
1994: Komfortní bydlení v „Útočném stanu K2“
1994: Podvečer
1994: Lezec nastupuje do cesty
1994: Grand Pilastro a dvojice lezců ve stěně

V cestě jsme trochu bloudili, byla mlha, pak se dalo i do deště… Ale nakonec se nám ji povedlo vylézt zhruba za deset hodin. Počítali jsme spíš s polovičním časem, takže jsme na vrcholu neměli už nic k jídlu ani k pití. Mohli jsme aspoň přenocovat v bivakovací boudě a sestoupit až ráno. Ráno jsme nejprve netrefili cestu, špatně slanili, přítelkyni rozsekl nos padající kámen, bylo to zkrátka velké dobrodružství.

1994: Jištění přes rameno, byli jsme mladí a odvážní (nebo hloupí?). A přílba? Tu přece horolezci nenosí!
1994: Konečně u bivaku!
1994: Bivakovací chatka na vrchu Pala di San Martino

Z celého výstupu mi zůstalo jen pár vzpomínek a několik nepříliš kvalitních diapozitivů. Přítelkyně tehdy nelezla na prvním konci lana, takže jsem celou cestu vytáhl já. Celá akce byla pro nás oba natolik stresující zážitek, že jsme se už během téhle návštěvy Dolomit do dalšího lezení nepustili a zůstali jsme u turistiky.

1994: Vrchol Pala di San Martino. Šusťáky, bavlněná trička, flanelové košile a svetr od maminky

1994: Večerní výhledy z vrcholu
1994: Večerní výhledy z vrcholu
1994: Večerní výhledy z vrcholu
1994: Ráno na vrcholu
1994: Charakteristická věžička v sestupovém hřebeni

Letos jsem se na stejné místo vrátil s několika přáteli s cílem vylézt Velký pilíř znovu. V pěti lidech jsme se museli rozdělit na dvě skupiny. První jsem lezl já s Lýdií a Lubošem. Ti byli navázaní na lano cca 8 metrů za sebou a lezli „ve vláčku“ souběžně. Protože většina délek je poměrně lehká, docela to fungovalo. V těžších místech pak Lýdia Luboše dojistila, bylo-li to potřeba. Druhou dvojici tvořili Petr se Zdenou.

2016: Nástup do první délky
2016: Petr v prvních délkách
2016: Petr
2016: Petr a Zdena
2016: Autor
2016: Lýdia a Petr
2016: Tady to bylo docela těžké
2016: Odvážný krok byl asi těžší, než za IV
2016: Lýdia v cestě
2016: Zdena
2016: Lýdia
2016: Petr dolézá na věžičku přilepenou k pilíři
2016: Petr se Zdenou na věžičce přilepené k pilíři
2016: Zdena za překrokem
2016: Petr a Zdena

Hned nástup nám zkomplikoval plány. Luboš se večer byl k nástupu podívat, nevzal si ale průvodce a nástup jen tak odhadl podle směru pěšinky v suti. Druhý den šel od stanů první a my za ním s tím, že včera to byl prozkoumat a ví, kam jde. Tak se stalo, že jsme nastoupili o padesát až sto metrů víc napravo, než bylo správné. To znamenalo, že jsme prvních 200 až 250 výškových metrů cesty lezli po špatné linii a ztratili hodně času. Do správné cesty jsme se dostali přes věžičku přilepenou ke stěně až po sedmi hodinách lezení. Potkali jsme tu dvě Italky, kterým to sem po správné linii trvalo pouhé čtyři hodiny.

Další časovou ztrátu jsme nabírali čekáním, druhá dvojka nás nestíhala a měli jsme prostoje. Chtěli jsme se ale držet pohromadě. Tempo naší trojice bylo prakticky stejně rychlé, jako tempo italské dvojice.

Z nejdramatičtějšího okamžiku výstupu mám jen zprostředkovaný zážitek. Dobíral jsem lano, když jsem zaslechl rachot padajícího kamení. Z vyprávění kolegů vím, že pod Lubošem se utrhl půlkubíkový blok (na kterém jsme pravděpodobně já i Lýdia předtím stáli a netušili, jak je vratký). Ten se zřítil na Petra se Zdenou. Několik metrů nad nimi se odrazil a jen těsně je minul. Zdenu pak zasypaly jen „menší“ úlomky velikosti cihly. Před vážným zraněním ji nejspíš zachránila přilba a velký batoh.

Druhá komplikace nás postihla v místě, kde nám Italky utekly. Vzaly to doprava přes převislou stěnku, která působila hodně odvážně. Já se rozhodl jít přímo a po římse pak doprava traverzovat do správné linie. Žádná římsa ale nahoře nebyla, ačkoli zdola jsme byli všichni přesvědčeni, že ji vidíme. Naopak, čím výš, tím horší byla situace, stěna se stavěla do stále větší kolmice, nad námi visel převis a traverz doprava představoval velmi vzdušné lezení s obtížností o dost vyšší, než tu měla být. Museli jsme se vrátit. To pro mě znamenalo slézt těch cca 30 m k poslednímu štandu. Pak jsme zřídili slanění, přesvědčili Petra (který byl stejně jako my přesvědčen, že tudy to půjde) pod námi, ať dál neleze a slanili do hodně vzdušného štandu. Při stahování se zaseklo lano, Peter pro něj musel vylézt. Pak jsem se pustil do převisu, který přelezly Italky a ten se ukázal o dost lehčí, než se zdál. Především náš ale dovedl do správné linie. Celá tahle anabáze nás připravila o tři hodiny času.

2016: Petr se Zdenou přelézají věžičku a konečně jsme na správné linii
2016: Ve stěně
2016: Lýdia
2016: Po komplikovaném slanění z chybného směru opět nacházíme správnou cestu
2016: Petr se Zdenou, v dolině se už začíná polmau šeřit…
2016: Petr a expozice

Další lezení bylo dost exponované a při západu slunce náš přivedlo pod dvoudélkový komín, nejtěžší část výstupu, s klasifikací IV+. Setmělo se velmi rychle, takže lezení v komíně, které opravdu nebylo zadarmo, se už odehrávalo v úplné tmě. Druhá délka komína byla opravdu těžká. Zrušili jsme proto svá lana-dvojčata, nechali si jen jeden pramen a druhý hodili dolů do tmy druhé dvojici. Petr se tak ocitl v pozici druholezce jištěného shora a mohl postupovat rychleji. Komín nás na závěr ještě trochu vypekl. Když se začal pokládat, byli jsme přesvědčeni, že jsme konečně na vrcholu. Nebyla to pravda, čekala nás další délka do dalšího komína. A teprve ten mě o půlnoci, po sedmnácti hodinách lezení, dovezl na hřeben. Než dolezli  ostatní, bylo půl druhé.

2016: Osm hodin večer, už jsme 13 hodin na nohou, za chvíli zapadne slunce. Vrchol v nedohlednu
2016: Noc na krku
2016: Noc v Dolomitech
2016: Se setměním lezeme do těžkého komína
2016: Nejtěžší délky cesty a úplná tma

Z roku 1994 jsem si pamatoval, že stačí udělat pár kroků po hřebeni a budeme na rozlehlém vrcholu s bivakovací boudou. Všichni jsme toho měli dost a těšili se do postele.

Zatímco Lýdia jistila další lezce, šel jsem se podívat směrem k bivaku. To, co jsem ve světle čelovky uviděl, mě úplně rozhodilo. Nebyli jsme na vrcholu! Skutečný vrchol se tyčil ještě dobrých sto metrů nad námi. Ve tmě se rýsoval černý obrys a strmý hřeben, který k němu stoupal! Byl jsem v té chvíli úplně zmatený. Vylezli jsme na nějaký špatný kopec? Ale tady jiný kopec není… Kde to vlastně jsme? Jediné rozumné řešení -i s ohledem na náš fyzický stav- bylo nouzově bivakovat.

Bivak trval jen čtyři hodiny, měli jsme poměrně slušné závětrné místo, takže jsme se rána dočkali ve slušné formě a trochu i spali. Ráno jsme našli mužíky, značící správnou cestu na vrchol. V těch policích zasypaných sutí bychom se v noci určitě ztratili, nocleh byl dobrá volba. A v osm ráno, pětadvacet hodin poté, co jsem do stěny nastoupil, stojíme konečně na vrcholu!

2016: Bivak na překrásném místě
2016: Ráno v Dolomitech
2016: Pala di San Martino – vrchol. Pětadvacet hodin po nástupu do stěny
2016: Bivakovaní bouda
2016: Bivakovaní bouda

Pospíme si v bivaku a pak se vydáme na sestup, který taky není zadarmo. Zdena nemá po včerejším karambolu moc jistoty a tak se jistíme asi trochu víc, než je nutné. To ale nevadí, protože v pozdním odpoledni konečně stojíme na kamenité pláni, můžeme sundat sedáky a zabalit lana a vydat se k chatě na zaslouženou večeři.

2016: Odchod z vrcholu
2016: Ani sestup není zadarmo
2016: Jedno z mnoha slanění
2016: Charakteristická věžička v hřebeni
2016: Traverzy věžiček na sestupu
2016: Konečně dole…

Před dvaadvaceti lety jsem se evidentně moc nebál a byl jsem rychlý. S jistícími prostředky, které jsem tehdy vlastnil (jednu neúplnou sadu vklíněnců a pár popruhových smyček z Řempa) bych se do takové cesty dnes určitě neodvážil. Přesto je to dnes hezká vzpomínka.

~*~