Zase jednou Pik Karla Marxe

V červenci roku 2008 se nám jako první české skupině podařilo vystoupit na Pik Karla Marxe, krásnou osamělou horu na Pamíru (detaily viz náš web). Přestože v Rusku a postsovětských zemích bývá zvykem, že každá výprava nechá na vrcholu vzkaz pro své následovníky, my tam tenkrát nenašli nic. Mělo by to fungovat tak, že vyzvednete zprávu svých předchůdců, nahradíte ji svým zápisem a po návratu dáte předchůdcům vědět, že jste jejich zápis našli. Napjatě jsem proto čekal, kdy a zda vůbec se nám ozve někdo s tím, že na vrcholu náš vzkaz našel.

Google a jediný výsledek vyhledávání

Někde jsem se dočetl, že dosáhnout toho, aby google při zadání pouhých dvou slov vrátil jako výsledek jedinou položku, není vůbec jednoduché. Pokusil jsem se toho dosáhnout a po krátkém experimentování se mi to podařilo. Je pravda, že jedním z hledaných pojmů je geografický název a nikoli nějaké slovo obecnějšího významu, přesto z toho mám radost. V diskusi uvítám další takové kombinace.

Otomar Krejča

Zemřel Otomar Krejča. Nekrology si může každý najít sám, já bych se rád zmínil o tom, co znamenal Otomar Krejča pro mne. Neměl jsem příležitost zažít jeho nejslavnější éru v Divadle za Branou. Osud mi ale dopřál být svědkem pokusu o jakési obrození tohoto divadla v devadesátých letech. Vzniklo tehdy Divadlo za branou II, sídlící v paláci Adria. Studoval jsem v té době na vysoké škole a o divadle jsem měl jen malé ponětí. Inscenace Višňového sadu byla pro mne zprvu jen jedna z řady, na které jsem tehdy zašel. Jenže tohle divadlo mne doopravdy zasáhlo. Nebylo to totiž jen divadlo, byl to skutečný život. Postupně jsem se seznámil se všemi inscenacemi souboru Divadla za branou II. Každou jsem viděl nejméně dvakrát a z každé jsem odcházel hluboce zasažen. Vzpomínám si velmi živě na Višňový sad, Provaz o jednom konci, Čekání na Gododa či na Dialogy karmelitek. Nejsilnější však pro mne byla Pirandellova hra Obři z hor. Poselství o marné a přesto nutné snaze umění. Herci tu stojí proti barbarům. Herci jsou nositeli umění, které se barbarství musí postavit, i když nemá žádnou šanci. Lůza je nakonec zabije… Je příznačné, že právě tohle byla poslední inscenace Divadla za branou II před jeho zrušením.

Dnes je to jen vzpomínka – ale vzpomínka emocionálně nesmírně silná. Jsem vděčný režiséru Krejčovi, že mi ukázal, jaké také může být divadlo.

Smrt komunismu!

Nedaleko mého domova se nedávno objevil tenhle nápis. V zásadě má pravdu, leč datem se poněkud minul s dobou.

Rychlostudenti, pomalostudenti a chybné myšlení

Rychlostudenti a lžidoktoři, to je mediální téma dnešních dnů. Jako vysokoškolský učitel se nestačím divit, co všechno je na (jakési jiné) univerzitě možné.

Jednou z reakcí na příval informací o podivuhodnostech studia některých vysoko postavených lidí na Pravnické fakultě univerzity v Plzni byl text zveřejněný v univerzitním časopise Technické univerzity v Liberci T-Uni (viz odkaz). Uvádí se v něm, že případy zkracování studia na TUL nebyly zaznamenány. Naopak – v řadě případů (především na fakultách strojní a mechatroniky) studenti překračují standardní dobu studia i o dva nebo tři roky. Vysvětluje se to náročností studia zdejších oborů.

Historie.cs a politik

Pořad Historie.cs patří k těm několika málo TV programům, které stojí za to sledovat. Redaktor Vladimír Kučera si zve k diskusi historiky a během hodiny se před námi zpravidla odehraje velmi soustředěná, věcná a poučená debata. Už to samo o sobě je v dnešní době cosi nevídaného. A považte, že hosté pořadu navíc mluví kultivovaně, neskáčou si do řeči, reagují věcně a bez osobního napadání. Kde jinde můžete dnes něco takového zažít?

To všechno jsou důvody, pro něž Historii.cs rád sleduji.

Svatba na Martinské stěně

Můj kamarád Honza si bral svou Marušku. A protože jsou oba rádi venku a mají rádi skály, rozhodli se, že se jejich církevní obřad uskuteční pod širým nebem a na skále. Zvolili si jedno z nejhezčích míst, jaké tu v okolí máme – Martinskou stěnu.

Když plánovali termín, určitě nepočítali s tím, že v týdnu před sedmnáctým říjnem přijde sněhová kalamita. Představovali si nepochybně krásný jizerský podzim s červenými jeřabinami, barevným listím a nízkým teplým sluncem. Je zajímavé, že ono neplánované počasí se spoustou mokrého sněhu a šedivým nebem nakonec způsobilo, že obřad byl snad hezčí, než kdyby všechno vyšlo podle původních očekávání.

Byl jsem tam také a pořídil malou fotoreportáž, podívejte se!

Listopad 1989

K dvacátému výročí událostí z listopadu 1989 se určitě objeví mnoho textů. Proč k nim přidávat další? Snad proto, abych si především sám pro sebe utřídil vzpomínky. Čas letí a brzy bude všechno v mé paměti ještě neurčitější a temnota a nejistota větší.

Pavilon “A” Libereckých výstavních trhů

Vzpomínáte si ještě na Pavilon A Libereckých výstavních trhů? Já ho mám spojený hlavně se středoškolskými plesy. Vyšťoural jsem ze svého archivu snímky z roku 2003, kdy někdejší chloubě zdejšího výstaviště zbýval už jen krátký čas… Tak tedy vzpomínejte se mnou.

Pivní vana a Utečenec

Snad každý kdo chodí do Jizerek už alespoň slyšel o Zvonu, symbolu zdejšího horolezectví. Mnozí si také jistě vyšli na Ořešník, Paličník nebo Frýdlantské cimbuří. To jsou ovšem vyhlídky zpřístupněné pro turisty a horolezce proto moc nezajímají. Ale i z turistických cest se dají zahlédnout terény určené výhradně pro horolezce. Například přímo z Viničné cesty vyrůstá do svahu krásná a nepřehlédnutelná Viničná plotna s obtížnými výstupy. Na jiném místě, stoupáme-li od Hubertky na Tišinu, zahlédneme pod cestou Kauschkovu věž – jednu z vůbec nejobtížněji dostupných skal v Jizerských horách. Na tyto skály možná v mém blogu také dojde, dnes se ale chci věnovat dalším dvěma pozapomenutým osamělým skalkám na jižních svazích pohoří.

Ropucha a Žihadlo

Že jsou Jizerské hory tvořeny převážně žulou, to ví asi každý. Kdo tu někdy byl, všiml si jistě mnohých skal, charakteristických především velkými růžovými krystaly živce. Toto specifikum často využívají i horolezci. Řada lezeckých cest tu vede skalními plotnami, které se při pohledu z dálky zdají naprosto nelezitelné.

Asi nejlépe si můžete skály prohlédnout ze severního podhůří, kde se na vámi tyčí Ořešník, Frýdlantské cimbuří či Paličník. Menší skalky jsou ale roztroušeny po lesích na celém území pohoří. Horolezci většinu  těch významějších pojmenovali, často velmi nápaditě. V Jizerkách tak máme například Houbu, Jízdenku, Pivní vanu nebo Hnát.

Kalvárie u Cvikova

Nedaleko od Cvikova stojí na kopečku krásná kalvárie (viz mapa).

Poutní místo tu začal budovat už roku 1728 Johann Franz Richter, místní punčochář. Péčí místních dobrodinců nejprve vzniklo osm zděných kapliček s nejdůležitějšími zastaveními křížové cesty. Později byla kalvárie rozšířena a dnes tu na úpatí stojí jedna větší výklenková kaple a za ní v řadě dalších čtrnáct kaplí křížové cesty.