Štítky: Wagner

Parsifal

Parsifal v Národním divadlePět měsíců čekaly vstupenky doma na nástěnce. A pak – splnily svůj úkol a staly se odpadem. Pět hodin uměleckého zážitku – je to dost na pět měsíců čekání? Stručně mohu napsat, že Wagnerův Parsifal v Národním divadle má tři vrcholy. Jsou jimi první dějství, druhé dějství a třetí dějství. Přestože první akt byl v podání orchestru i sborů poněkud klopotný (při jednom katastrofálním (ne)nástupu žesťů sebou i zkušený dirigent John Fiore dost prudce trhl a když se mohutně rozladily sbory z galerie a jeviště, mohl už jen vrtět hlavou), hudba měla svou sílu. Během přestávky se však orchestr jako zázrakem proměnil a spolu s vynikajícími sólisty i sborem provedl Parsifala až k okouzlujícímu závěrečnému vykoupení.
Nemám v úmyslu hodnotit výkony a sestavovat pořadí síly hlasu. Není to podstatné. V neděli se totiž v Národním divadle podařilo vytvořit něco důležitějšího. Skutečný gesamtkunstwerk. Přesto – dominovala hudba. Musím upustit od svého původního záměru vyzvednout některé momenty – s postupem času se mi totiž v mysli vracejí se stejnou naléhavostí vždy jiné okamžiky.

Parsifal  v Národním divadle se skvěle vydařil a já mám radost, že jsem mohl být u toho. Hned bych šel znovu…

Podrobnosti o představení viz web Národního divadla.

~*~