Kundry v Národním divadle

Eva Urbanová jako KundryNárodní divadlo včera samozřejmě neuvádělo Kundry, ale Wagnerova Parsifala. Velikonočnímu představení čtvrtého dubna však natolik dominovala Eva Urbanová, že by přejmenování bylo na místě.

Role Parsifala se tentokrát ujal Zvetan Michailov. Stejně jako u Alfonze Eberze, kterého jsem zde v této roli viděl před víc než rokem, se ukázalo, jak obtížná role to je. Proměna z nevychovaného trouby přes vítězícího hrdinu až po silného  a pokorného krále-spasitele, to asi dokáže herecky zvládnout jen málokterý pěvec. Pokud se však o takovou roli pokouší, měl by ji zvládnout svým zpěvem. Vždyť celá opera  vlastně směřuje k jedinému okamžiku ve třetím dějství, kdy do vrcholícího rozvratu vstupuje Parsifal se svatým kopím a se slovy „Nur eine Waffe taugt […] Den heil’gen Speer — ich bring ihn euch zurück. A zde nelze jinak – Parsifal musí vstoupit jako silný hrdina odvracející zkázu a bolest. Když tento okamžik nevyjde, vyznívá předcházející pětihodinové úsilí celého operního souboru poněkud do ztracena. Je to pro každého pěvce velký úkol a musím se smutkem konstatovat, že Zvetanu Michailovovi se to včera (narozdíl od A. Eberze před rokem) nepodařilo.

Velký prostor má Parsifal ve druhém dějství, kde po dlouhé minuty (desítky minut?) zůstává na jevišti sám s Kundry. Z  představení, které jsem viděl 27. března 2011 si tuto partii vybavuji jako dechberoucí drama s několika zvraty. Včera mi připadalo, jako by Parsifal na jevišti téměř nebyl, zato Eva Urbanová předvedla kreaci, jakou jsem v opeře asi ještě neviděl, její Kundry ovládla celé divadlo. Bylo to velké.

Kundry zdatně asistoval Svatopluk Sem jako Klikngsor i Ulf Paulsen v roli trpícího Amfortase. Rozsáhlou roli má v opeře postava Gurnemanze. Stejně jako loni, i tentokrát se jí ujal Matthias Hölle. Včera si však vybral slabší den a jeho hlas ke škodě inscenace často za orchestrálním zvukem zanikal. Vzhledem k tomu, jak velký prostor postava Gurnemanze v opeře má a jaký je její význam coby jakéhosi vykladatale a „vysvětlovače“, se to na celkovém vyznění bohužel projevilo výrazně negativně.

Musím pochválit sbory, tentokrát všechno vyšlo na jedničku a andělské hlasy, které se nesou z poslední galerie, zněly nádherně. Umístění pod samým stropem divadla byl vynikající nápad, byť asi poněkud riskantní — před rokem se hlasy trochu rozešly a dirigent nebyl kvůli složitému rozmístění na scéně, za scénou a na galerii schopen je usměrnit.

Znovu mě zaujala režie Jiřího Heřmana. Je -jak jinak to říci- bezchybná. Je řízena vnitřní logikou díla, nevnucuje další významy kde to není nutné,  ani neochuzuje. Je otevřena divákovi a i při druhém sledování je tu možné najít leccos dosud přehlédnutého. Určitě existuje mnoho dalších způsobů, jak Parsifala inscenovat, toto je ale nepochybně  jeden z těch správných.

Stejně jako minule, i tentokrát na celé čáře vyhrává hudba. Je překrásná — a kdybych měl k dispozici silnější pojem, bez váhání  bych ho použil. Snad ani není možné jí nepodlehnout. Převládající pocit je radost a krása. To je (vedle autora) nepochybně velká zásluha dirigenta Johna Fioreho.

Parsifal v Národním divadle je velmi zdařilá inscenace. Její vyznění je nesmírně citlivé na výkon hlavních představitelů a je pochopitelné, že se nemusejí vždy všichni sejít v té nejvyšší formě. To ale na mém hodnocení nic nemění.

Přeji všem, kdo se vydají 18. května na derniéru,  zážitek alespoň takový, jaký jsem měl v Národním divadle včera já.

~*~

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.