Halík a Klaus

Halík a KlausZačátkem března tu opět zašplouchala bouře ve sklenici vody, když se  prezident vyjadřoval k jakémusi poradci nějakého ministra. Ve svém vyjádření se Václav Klaus otřel mj. o Tomáše Halíka. Tuhle drobnou politickou patálii rychle překryly mediálně mohutnější jevy zemětřesné a radiační (Japonsko) a válečné (Lybie). Přesto se k tématu vrátím. Shodou okolností jsem totiž  právě v té době měl rozečtenou poslední knihu Tomáše Halíka Divadlo pro anděly a pozoruhodnou náhodou právě partii, která dokáže antipatii pana Klause snadno vysvětlit.

Bez dalšího komentáře budu onu partii citovat. A dodám ještě, že by se v knize našly i jiné, Václava Klause stejně pohoršující.

Vraťme se znovu k Ebelingovi: Prvním krokem k Bohu je podle něj přiznat si bezmoc, bezmoc vůči minulosti. Co se stalo, se nemůže odestát. Vina je tíží minulosti. Ten, kdo si nepřiznává vinu, tuto bezmoc viny, kdo se zbavuje odpovědnosti tím, že si nepřipouští, že tenkrát měl svobodu (moc, možnost) něco udělat či neudělat, že něco mohl (a tedy za něco může, odpovídá), ještě nyní do této viny, bezmoci, nesvobody stále hlouběji zabředá. Hřích pracuje v člověku. (Bible na několika místech používá skvělý obraz, aby ukázala, že hřích není jen nějaká „věc“, „kauza v minulosti“, líčí hřích jako dychtící zvíře, neodbytného psa ve dveřích, obcházející hladovou šelmu; personifikace zla jako „ďábla“, lháře, pomlouvače, vraha od počátku“ míří pravděpodobně týmž směrem.) „Mzdou hříchu je smrt“ – vina chce člověka obrat o všechnu budoucnost. (V posttotalitních společnostech – i u nás po pádu komunismu vzhledem k tomu, co se dělo během onoho režimu, ale třeba i vzhledem k tomu, co se dělo u nás po pádu nacistické okupace – opravdu působí skrytě i v přítomnosti jako dlouhodobě zanedbaná otrava organismu, jsou-li viny přikryty, nenazvány, nepřiznány, omlouvány a racionalizovány, nevyznány, bagatelizovány, potlačovány, vytěsňovány, zapomínány – a tedy neodpuštěny a neuzdraveny.) Musím si nejprve přiznat, že jsem tenkrát nebyl úplně bezmocný, nesvobodný, tudíž neodpovědný a nevinný (že jsem vinen hlavně tím, že jsem tenkrát svou svobodu k dobru nenašel a nechopil se jí), a že proto dnes jsem bezmocný, připoutaný tíhou viny k minulosti. Nakolik si to přiznám, natolik se mohu otevřít-obratem, který Ježíš nazývá metanoia (obrácení, pokání) – pro vysvobozující dar odpuštění.

Tomáš Halík: Divadlo pro anděly, Vydalo nakladatelství Lidové noviny 2010, str. 185-6.

~*~

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.