Mluvíme stejnou řečí
V roce 1962 vydalo nakladatelství Československý spisovatel útlou knížečku nazvanou Mluvíme stejnou řečí. Obsahovala povídky mladých spisovatelů. Z mladých spisovatelů se zatím stali spisovatelé staří nebo zesnulí. Je proto zajímavé se podívat, co zůstalo po téměř padesáti letech z tehdejších nadějných debutů čtivé dodnes a co naopak vyčpělo.
Autory povídek jsou Arnoš Lustig, Ladislav Mňačko, Jan Otčenášek, Milan Smolík, Ivan Kříž, Jan Trefulka, Bohumil Hrabal, Jan Procházka, Ján Johanides, Magda Matušíková, Vladimír Mináč, Alexandr Kliment a Ivan Klíma.
Začátek šedesátých let byl dobou proměny. Tuhá zima padesátých let přecházela do tání druhé poloviny let šedesátých. Až na několik výjimek se o všech povídkách dá říct, že svým stylem a tématy vězí v minulosti, ač některé se nepříliš úspěšně pokoušejí z ní vymanit. Nejhorší a dnes už prakticky nečitelné se mi z tohoto pohledu zdají povídky Vladimíra Mináče Uražený a Magdy Matuštívké Jaký to má smysl. Inu, opravdu to neměli tápající komunisté lehké – a čtenář dneska taky ne.
Tradičně mimo čas je Hrabalova povídka Pražské jesličky. Zajímavým pokusem je Klimentovo Zakopávání lamp, které začíná i na dnešní dobu poměrně moderním popisem náhodného setkání, aby skončila slavnostním pocitem dělníka před právě dobudovaným transformátorem, kam hrdinka přinese nepotřebné petrolejky aby je tu spolu pohřbili.
Zcela mimo čas a měřítka tehdejší doby je úvodní povídka Arnošta Lustiga Poslední den ohňů. Jedná se o strohý a zdánlivě emocí zbavený popis několika posledních dní dvou mužů (slepého starce a jeho vnuka) ve vzbouřeném varšavském ghettu. Svým tématem se naprosto vymyká ostatním dílkům a jak stylem tak jazykem jako jediná míří jednoznačně a rozhodně do budoucnosti. I dnes má hodně energie a ve sbírce nemá srovnání.
Můj výsledný dojem je rozpačitý. Nepochybuji o tom, že dostat se mi do rukou povídky o pár let mladší, méně by šustily papírem a dýchalo by z nich více života.
Přesto jsem rád, že mi náhoda dopřála tuto četbu.
~*~
