Tatínek a Sentiment aneb průměrnost a výlučnost
Dva filmové dokumenty, dva pohledy na dva osudy. Oba dokumenty natočili obdivovatelé portrétovaných a ani jeden se tím netají. Oba dokumenty jsou o Češích, kteří se proslavili především doma. Tolik ke shodným rysům. Podstatně víc je však rysů odlišných. Snad jsou dané i dílem portrétovaných, které je v obou dokumentech hojně a dějotvorně citováno. Shodou okolností jsem měl v těsném časovém odstupu možnost spatřit i dvě díla portrétovaných. Na divadle jsem shlédl Záskok a díky České televizi film Pověst o stříbrné jedli.
A zřejmě právě tady, v díle, je třeba hledat vysvětlení rozdílů mezi oběma dokumenty. Zatímco práce Zdeňka Svěráka je lidová, široce přístupná a založená ne jednoduché komice (i když by se dalo snad říct, na „komice o komice“), díla Františka Vláčila jsou tichá, zamyšlená a výlučná. I ten nejprostší příběh, který se dá co do obsahu shrnout do několika vět, tu má své kouzlo a především hluboký symbolický význam.
Sentiment je film, který dokáže ve vzpomínkách starého muže najít tu tvůrčí jiskru, která prozařuje jeho filmy. Autor (Tomáš Hejtmánek) se netají svým obdivem k Vláčilovým filmům a svůj dokument tvořil jimi zjevně inspirován. Františku Vláčilovi tak postavil důstojný pomník.
Film Jana Svěráka Tatínek je úplně jiný. Jan Svěrák portrétuje svého otce a dělá to synovsky – tedy s láskou. Nemůžeme proto chtít ani očekávat nějaký kritický pohled. Přesto ale míra sentimentality nad dobře prožitým životem (jak nám to Jan Svěrák servíruje) je až příliš velká a patosem film přímo přetéká. Je zajímavé, že ačkoli na jednom místě dokumentu syn svému otci vytýká malou konfliktnost jeho scénářů, sám ve svém dokumentu všechny konflikty zastírá a ponechám tam jen uvedenou scénu a zmínku Ladislava Smoljaka o tom, jak mu Zdeněk (Svěrák) přestal dávat číst své scénáře.
Nedávno jsem četl novinový rozhovor s Romanem Šebrlem, naším úspěšným desetibojařem a nepochybně jedním z našich nejlepších sportovců posledních let. Pro jeho sportovní úspěchy se těžko hledá srovnání a jeho sláva je zasloužená. Zaujalo mě však, jak absolutně průměrný muž to je. Připadalo mi, že Šebrle by mohl být jakýmsi prototypem průměrného Čecha s průměrným uvažováním a průměrnými zájmy. Myslím, že i proto je u nás tolik medializován – když přece někdo tak úspěšný nám může být tolik podobný, koho by to nepotěšilo? Věřím, že z něj bude spokojený pantáta s bříškem, spokojeně okopávající svou zahrádku a v sobotu večer sedící s pivem před televizní estrádou.
Aniž bych se chtěl jakkoli dotknout Zdeňka Svěráka, zdá se mi, že tu je jistá podoba. Rád mu samozřejmě přiznávám vysokou inteligenci a mimořádně tvůrčího ducha. Film Tatínek ho ale ukázal právě jako takového spokojeného pantátu. Průměrnost, ve které se v Čechách tak často shlížíme, je tu kultivovaná a krásně by se nám vyjímala na hradě. (My jsme si ale fakt, že tam Zdeněk Svěrák nesedí, vynahradili faktem, že tam sedí Václav Klaus. Ten svůj postoj k průměrnosti dal ostatně častokrát najevo, nejviditelněji například právě ostentativním přátelstvím k Romanu Šebrlemu.)
Osud Františka Vláčila byl jiný a jeho poslední osamělé roky ilustrují něco typického – totiž nepochopení, se kterým se setkávají skutečně velcí duchové.
Film Tatínek je nezajímavé a zapomenutelné dílo. Sentiment je pokorný hold géniovi, důstojný jeho velikosti.
Tento text sem byl přenesen z původního umístění na adrese www.kmp.tul.cz/lide/hrus/
tomáš . hruš 